Ahoj, já jsem Aik Murczechy a vše, co na této stránce najdeš, je několikaletá práce mého snažení. Všechno to začalo už hodně dávno. To, že jsem se vrhl zrovna na točení je dost možná důsledkem situace v mé rodině. Kdyz mi byli 2 roky, muj pravý otec
naší rodinu opustil. Mamka si po nějaké době našla nového přítele. Když mi bylo 9, maminka nešťastnou náhodou zemřela. Tudíž jsme pak žili jen s nevlastním otcem a nějakou chůvou. Po maminčině smrti se můj svět jaksi uzavřel. S nikým jsem se moc
nebavil. Utvářel jsem si realitu vlastního světa. Silně zkreslenou. Takovou tu, ve které je všechno tak, jak má být a nic špatného se neděje. Rád jsem psal různe přiběhy o tom, jak bych mohl žit v normální rodině. Neměl jsem téměř žádné kamarády.
Nevlastní otec mě neměl rád, jak už to tak bývá, takže doma jsem si prožíval občas slušné peklo. No a pak přišel moment, kdy jsem si vytvořil cíl.
Nevlastní otec si koupil kameru. Zjistil, že vlastně neví, k čemu by mu byla, tak, aby jí využil, dal jí k narozeninám staršímu bratrovi.S bratrem jsme dostali nápad. Rozhodli jsme se zkusit
nějaký ten příběh nahrát na pásku. Jenže když otčím zjistil, že něco natáčíme a hrozně nás to baví, naštval se a darovanou kameru zabavil. My se ale nevzdali a začali si zabavenou kameru potají půjčovat. Tím, jak pro nás bylo podmínkama natáčení tak
těžké, bral jsem to více za svůj cíl. Cítíl jsem to jako boj za spravedlnost a věděl jsem, že je to správný boj. Postupem jsem si uvědomil, že je to víc než cíl. Je to skvělý způsob, jak můzu ztvárňovat své myšlenky a zobrazovat si ten
"svůj" svět. Čas plynul, já se zlepšoval, bráchu to už zřejmě moc nebralo, měl jiné záliby. Když mi bylo 18, rozhodl jsem se udělat veliký životní krok. Utéct od nevlastního otce. Pod jeho mocí jsem neměl téměř žádnou svobodu, vše, co mě bavilo, mi
odepíral (sport, počítač atd) a já chtěl to, co chce cítit každý. Svobodu. Začal sem žít sám a začal jsem si žít svůj natáčecí sen:) Tohle je stručně sepsaný text, ve kterém je zobrazeno to, co mě přivedlo k natáčení. Samozřejmě, že cesta do roku 2010
byla ještě příšerně trnitá, až sem si kolikrát říkal, že odejít byla chyba. Ale nebyla. Kdybych neodešel, nikdy bych se neotevřel. Nikdy bych se nenašel. Takže tohle by stačilo, abych vás tu zas neunudil :) Přeju vám všem, abyste bojovali svůj život na
plno a dovrším to jedním svým vlastním citátem: "Nejdůležitějším zavazadlem na cestu za poznáním sebe sama je pokora." Aik Murczechy - 24.6.2010