Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Členové skupiny
Nástrojové obsazení:
Kytara,
Baskytara,
Bicí,
Zpěv,
Doprovodný zpěv,
Rap,
Harmonika,
Bonga,
Shaker
Kontakty a odkazy
Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.
CAPTCHA je většinou různě zdeformovaný obrázek obsahující text, který má ověřit, zda u počítače sedí člověk anebo jde o robota. Robot totiž nedokáže rozpoznat text, který se na obrázku nachází. CAPTCHA slouží k tomu, aby automatizovaní roboti neposílali nevyžádanou poštu (tzv. spam) na uvedené emailové adresy.
Dodatečné info
Spojujeme indie rock s psychedelií, lovíme češtinu ze špinavých vod anglicismů a současně pěstujeme svoje přátelství tří kluků z malýho města, ve kterym panuje kolektivní deprese. I tohle a mnohem víc prosakuje do naší hudby.
Bio a historie
Když mi bylo 10, vyprosil jsem si u rodičů ukulele a následně hodiny v zušce. Tehdy byl ze mě učitel na kytaru vedle, protože nikdy nikoho na tuhle mini kytaru neučil. Musel si tak kvůli mně pořídit vlastní. Jmenoval se Igor a hrozně mu smrděly prsty cigaretovym kouřem. Měl dlouhý zažloutlý nehty, na jejichž vzhledu si přitom nepochybně dával záležet.
Zuškovský učení not a písniček ze zpěvníku mi ale dlouho nevydrželo. Bavilo mě skládat si vlastní písničky, přestože jsem neuměl ani akord. Skládal jsem písničky pro ségru k narozeninám, pro tátu o tom, jak je fajn a mámě jsem hrával v obýváku na gauči, když přišla unavená z práce. Snažil jsem se držet rytmus a improvizovat, až jsem postupně úplně zpomalil a tiše skončil. Byl jsem tehdy štěstím bez sebe, když při mym hraní usnula!
V 15 přišla puberta a já začal objevovat svět kolem sebe. Nofx, Billy Talent, Hieroglyphics, Art Blakey, Mozart. Tou dobou jsem ve skříni vyštrachal moje starý zaprášený ukulele a po chvilce hraní mě to zase chytlo. Pořídil jsem si nový, větší a chodil s nim všude možně. Vešlo se mi tak akorát do batohu, jenom krk mu čouhal ven.
Na gymplu jsem pak potkal Prochyho. Vyrůstali jsme vedle sebe vlastně celej život, ale nikdy jsme moc velký kamarádi nebyli, možná spíš naopak. Rázem jsem zjistil, že hraje na kytaru, a k tomu neskutečně dobře! Oba jsme moc nezapadali, a tak se mezi náma rychle začalo klubat přátelství.
V 17 jsem si u kluka mojí ségry Josefa půjčil jeho baskytaru. Naprosto mě to pohltilo. Začal jsem k němu chodit každých pár dní a před odchodem si vždycky zabrnkal. Nakonec jsem si jí od něj za peníze z chmelu koupil i s kombem a kabelem. Během toho jsem se při ježdění na skejtu seznámil se Švarcíkem, kterej se mnou chodil na základku, ale nikdy jsme se spolu nebavili. Zmínil jsem se o tom, že se učim na basu a k mýmu velkýmu překvapení zjistil, že on hraje na kytaru. A dokonce chodí do zušky s Prochym! Někdy vám to vesmír prostě naservíruje pod nos.
Dali jsme první jam u nás ve sklepě a postupně rozvíjeli některý písničky, co jsem napsal na basu. Byli dost hloupý a vlastně jsme ani nevěděli, jestli maj znít jako funk, jazz nebo rock. (To ostatně nevěděli ani sousedi, který slyšeli jenom otravný pazvuky a občas na to reagovali dost nečekaně — například když nám jeden moc milý pán přišel vyhrožovat, že jestli uslyší ještě jeden tón, tak nám rozseká dveře sekerou!)
Bavilo nás to čim dál víc, a tak jsme se začali pravidelně scházet u Prochyho, kde jsme mohli hrát klidně celý odpoledne. Jeho táta Olda za náma čas od času zaskočil, zamračeně si nás poslechl a pak zase odběhl, načež nám přinesl cédéčka, který jsme si doma měli poslechnout za domácí úkol. Prochy na tom samozřejmě byl odkojenej, ale já o někom jako byl Jaco Pastorius & Joni Mitchell slyšel prvně. Nebejt Oldy, asi bychom se na to už vykašlali, protože i když jsme zněli tragicky, on v nás vždycky viděl potenciál.
Asi po půl roce jsme oslovili bubeníka Kubu a začali zkoušet u něj doma. Bylo to skvělý, konečně jsme byli plnohodnotná kapela! Odehráli jsme pár koncertů, ale nakonec jsme se shodli, že si nesedneme jak lidsky, tak ani v hudbě. Začali jsme si uvědomovat, že nejbližší nám je rock, a ten s ortodoxně jazzovym bubeníkem hrát nešlo. Oproti tomu do toho náš další bubeník Vojta fakt uměl praštit! Jenže do toho třískal úplně bezmyšlenkovitě. Po dvou koncertech jsme to rozpustili. Bylo mi 18 a nastal čas změn.
Prochy se dostal na Karlovku do Prahy a já se s kamarádkou Terkou a se Švarcíkem odstěhoval do paneláku v pražských Kobylisích. Našli jsme si práci a objevovali velkoměstkej život. Užívali
jsme si svobody v bytě řízenym chaosem, na balkóně pěstovali tři druhy plísní v zavařovačkách a do toho jsme hráli s Prochym — ačkoliv o dost míň, než dřív. Chvíli jsem měl pocit, že už se kapela rozpadá, ale pořád jsme byli
nejlepší kamarádi.
Ať jsme hledali novýho bubeníka sebevíc, nikdo se k nám nehodil. Jednoho dne se ale Švarcík rozhodnul, že se na bicí začne učit on sám. Byli jsme uplně načatý, protože to řešilo náš věčnej problém! Sice jsme tak zůstali jen tři a bylo jasný, že než se Švarcík naučí hrát, tak to bude nějakou dobu trvat, ale už po několika měsících se nám s nim hrálo líp než s kymkoliv jinym a bylo vidět, že se v tom našel. Mezitim jsem si koupil kytaru a přestal jsem tak psát písničky na basu, díky čemuž se moje komponování víc ucelilo. Našli jsme si zkušebnu ve Vysočanech a začali zase od začátku.
Teď jsou to 3 roky, co Švarcík hraje na bicí. Lepšího bubeníka neznám. Z našich starých písniček jsme vybrali ty s největšim potenciálem, trochu je oprášili (jako moje starý ukulele), důkladně přepsali a doplnili o novou tvorbu.
Chtělo to hodně času a píle, ale nakonec se Atomy sloučily a stabilizovaly, aby mohly brouzdat po Česku a předávat energii dál!
— Filip
