Aleš "Ali Baba" Drvota
Dne 28. červennce 2014, by se byl dožil 60 let král českého reggae Aleš Drvota.
Člověk o němž tento článek pojednává je dodnes pro mnohé fanoušky reggae mystickou postavou, pro malou skupinu lidí dobrým kamarádem a pro většinu národa polozapomenutou hvězdou domácího hudebního nebe. Velký propagátor rastafariánských myšlenek,
jamajské pozitivně vibrační hudby reggae a také nigerijského stylu yu yu music, bývá často označován za prvního českého rastamana. Člověk, kterému se podařilo rozčeřit vcelku poklidnou hladinu rockové scény, pozvolna se vzpamatovávající z tehdejšího
bolševického útoku na novou vlnu se starým obsahem, ukázal směr, chvíli kráčel v čele a 23.12. 1987 se přidal k jamajským hvězdám Bobu Marleyovi (viz Smrt si říká rock'n'roll 5/97) a Peterovi Toshovi (viz Smrt si říká rock'n'roll 12/01), aby tam, někde v
blízkosti Jaha Rastafari, společně jamovali a z povzdálí pozorovali ten divný babylon na Zemi. Aleši Drvotovi bylo tehdy 33 let.
"Všechno co pro tebe mohu udělat, je, že na sobě budu pracovat."
Z dávných věků
Reggae se na naší domácí hudební scéně uchytilo se zpožděním takřka deseti let až někdy na přelomu 70. a 80. let, a to především díky aktivitám Yo Yo Bandu a skupiny Heval v čele s Janou Kratochvílovou. Aleš Drvota (nar. 28. července 1954), tou dobou
nebyl v tuzemském bigbítu neznámou osobou. Již v polovině 70. let se objevil jako hráč na perkuse v kultovní skupině J.J. Neduhy Extempore, což je zaznamenáno na albu Azbestový guláš. Na začátku let osmdesátých se mihl v kapele Švehlík a později se o něco
výrazněji zviditelnil jako člen skupiny Omnibus. V Omnibusu, mimo jiné, hrál i bubeník Ivan Pavlů, známý též ze Švehlíka či Marno Union. V roce 1984 Drvota a Pavlů Omnibus opouštějí, aby o několik týdnů později představili svůj nový projekt, Alešovo
vrcholné životní dílo, skupinu Babalet. Rytmickou dvojici, což už teď není zcela přesné označení, protože Aleš se stává sólovým zpěvákem, doplnili spolukapelníci Mámy Bubo Karel Babuljak (klávesy, zpěv) a Jirka Charypar (kytara, zpěv). Zakládajícími členy
Babaletu byli ještě Jan Šimek (baskytara, dříve Expo 58) a Jiří Šíma (saxofon, též člen Classic Rock´n ´roll Bandu).. Perličkou je, že jednotliví členové kapely se naučili písničky podle Alešem dodané kazety a první koncert, v Praze na Opatově, následoval
po jediné zkoušce. I když Babalet nehrál zrovna hifi, kapela publikum zaujala nejen hudbou, ale i kouzlem Alešovy osobnosti, kterému prostě nešlo odolat. To se později stalo jednou z hlavních deviz Babaletu. Raná vystoupení kapely také ozvláštňovala svými
kreacemi tanečnice Santa Monica. Zpočátku, podobně jako například i u Hevalu, tvořilo reggae maximálně polovinu babaletího repertoáru. Jednotícím prvkem tohoto spojení jamajské hudby a novovlnného rocku byly Alešovy, místy skoro až infantilní, texty. Jako
příklad se mi vybavuje svižná, pro znalce dnes už kultovní, hitovka Robot Emil je moula.
Rastaman vibration positive
Jak už to tak bývá, názorové rozdíly na sebe nenechaly dlouho čekat a vyvrcholily v roce 1985 odchodem rytmiky a také saxofonisty. Šíma, Pavlů a Šimek si po odchodu z Babaletu založili reggae kapelu Kamango, která se po personálních změnách krátce
jmenovala Večerní Praha a největšího ohlasu se jí dostalo pod názvem Trop Band. Dvouletá existence Trop Bandu byla završena rozchodem a částečným splynutím s Yo Yo Bandem. Ivan Pavlů hrál také v Krásných nových strojích, což je ale úplně jiná historie.
Do, teď už pouze Drvotova, Babaletu přišli Stanislav Švadlena (baskytara) a Petr "Komanč" Kumanžas (bicí). Komanč podmínil své členství v kapele přítomností saxofonisty Karla Malíka (též Hudba Praha), což bylo pravděpodobně hlavním důvodem odchodu Jirky
Šímy. Noví členové Babaletu, zvláště pak Kumanžas, dle mého mínění doposud nepřekonaný domácí reggae bubeník, pomohli skupině k jasné orientaci směrem k reggae a yu yu music. Exotično skupiny na pódiu zdůrazňoval Ali Baba různými převleky, africkými
maskami, korálky, rasta copánky, etiopskou vlajkou a k nelibosti všudypřítomných hasičů i hořící pochodní. Pestrobarevně oděnou kapelu časem ještě doplnil v roli tanečníka a posléze i zpěváka. etiopský student Asrat Limenh. V letech 1985 - 1987, tedy v
období největší slávy Babaletu, se ve skupině vystřídalo několik trumpetistů a v roce 1987 na postu baskytaristy vystřídal Standu Švadlenu Michal Ditrich z Abraxasu. Mnohé věci z naší socialistické minulosti se dnes zdají nepochopitelné. Jednou z nich je
i Alešův, posléze vítězný, boj s pořadateli za koncerty bez židlí. Divoké rytmy Babaletu často strhávali publikum ke spontánnímu tanci, což většinou těžce nesli opáskování staříci hlídající veřejný pořádek. Zprvu improvizované uklidňování pořadatelů z
pódia, že nejde o žádné chuligány, ale pouze o tanečníky, se časem změnilo v jasný požadavek kapely na úpravu sálu bez židlí. Trnitá byla cesta ke dnešní samozřejmosti. A ještě k Alešově rastafariánské osvětě. Určitě byl jedním z prvních lidí v naší
republice, kteří o TOM vůbec něco věděli. Časem přijal mnohé rastafariánské myšlenky za své. Co se týká předávání králova poselství dál, hudební publicista Pepa Vlček kdysi prohlásil, že v Ali Babových textech, jsou idealizovány ideové prvky reggae a v
naivní formě aplikovány na české poměry. Něco na tom asi bude. "Kingston je místo, je to ráj, ráj, ráj ó ráj……" slyšíte to taky? Nutno ale podotknout, že kromě místy až dadaistických hříček typu Na Máchově jezeře, kterých byla v repertoáru většina, se v
písničkách Babaletu dalo narazit i na vážnější témata. Ve věcech jako Všechno co pro tebe mohu udělat, Karavana nebo památce zavražděného Petera Toshe věnované skladbě Poselství od krále určitě nešlo jenom o zábavu. Tehdy se Babalet asi nejvíce dotýkal
jamajských kořenů roots reggae, ve kterém se pohodová hudba pojí se sdělováním závažných témat.
Rasta business
Z dnešního pohledu by se dalo říci, že Aleš Drvota s Babaletem v roce 1985 vyplnili mezeru na hudebním trhu, tady kdyby tenkrát nějaký trh existoval. Svědčí o tom nejen vysoká návštěvnost koncertů, ale i ocenění získaná na tehdejších prestižních akcích
Rock-salon, festival Vysočina či Rockový maratón. To pomohlo Babaletu k, tehdy pro kapelu tohoto typu víceméně nedostupnému, vydání několika skladeb. Posvátná země Nola vyšla na sampleru Rockový maratón a na samostatném singlu se objevily hit Zelená a
první domácí dubová nahrávka Rasta Rock. Tajemství tehdejšího úspěchu Babaletu u širokého publika objasňuje v jednom z dílů televizního seriálu Bigbít klávesista Karel Babuljak takto "Drvota byl v podstatě dětská duše. Zvlášť v tý hudbě - byl úžasně
jednoduchej, takže měl blízko k lidem, který nehledali nějakou složitost, ale spíše se chtěli radostně pohupovat a vznášet."
Legenda žije dál
Davy lidí mířily v prosinci 1987 od Anděla k tehdejšímu Domu kultury kovoprůmyslu (dnes opět Národní dům) na Smíchově na dlouho očekávaný vánoční koncert. Rozladění způsobila tabule u hlavních dveří, jenž oznamovala, že koncert je zrušen z důvodu
onemocnění v kapele. V hloučku okolo vchodu se živě diskutovalo, někdo přinesl informaci, že Aleš si snad zlomil ruku nebo co. Teprve o několik dnů později pronikla na veřejnost zpráva, že Aleš Ali Baba Drvota zemřel v Maďarsku v nemocnici na následky
zranění po automobilové nehodě. Dodnes je Alešova smrt opředena tajemstvím. Jasné je snad jen to, že jel jako spolujezdec v autě. Méně jasné už je, kdo byl řidičem a úplnou záhadou je za jakých okolností došlo ke zranění. Ochránce věčné Alešovy památky,
známý pražský rastaman, Petr Znamenáček považuje za nejpravděpodobnější dvě verze. Buď šlo o klasickou nehodu s nárazem snad do stromu nebo Aleš mohl též vypadnout za jízdy z otevřených dveří. Každopádně maďarská policie se tehdy příliš nepřetrhla s
vyšetřováním. Důkazem "citlivosti" tamějších úřadů bylo i to, že urna s Alešovým popelem dorazila do Prahy vlakem v poštovním balíku a rodina byla pouze uvědoměna o tom, že si má na nádraží vyzvednout zásilku. Jistě si dovedete představit, jaký šok
následoval doma po rozbalení. Dnes, s odstupem patnácti let se zdá, že charakterizovat Ali Babu pouze několika slovy je snad nemožné. Šoumen na pódiu, asketa v soukromí. Ano, snad. Kamarádi vzpomínají, jak jim půjčoval drahocená elpíčka na přesně
definovaný počet minut, zahrnující cestu tam a zpět plus čas na nahrání. Romantik? Nejedna fanynka ještě dnes zamáčkne slzu při vzpomínce na noční povídání při čaji. Velké dítě? Hravost i smysl pro humor prokazoval nejen ve svých textech. Na moje dotazy
většinou lidé z jeho nejbližšího okolí odtušili: "Prostě, byla s ním sranda." Přestože Alešova smrt je jasně negativní záležitostí, stala se paradoxně i pozitivním impulsem k rozvoji naší hudební scény. Z ochromené kapely nezávisle na sobě odcházejí Malík
- zakládá skupinu Echt! a Kumanžas, který sice ještě chvíli bubnuje v Půlnoci, ale především s baskytarou v ruce zakládá Egypt později přejmenovaný na Jolly Jocker and The Plastic Beatles Of The Universe. A k Drvotově odkazu se hlásí např. i slovenská
skupina Karavana, jenž přijala za svůj název jedné z Alešových písní. Po zcela pochopitelném odmlčení se zbylí členové Babaletu nejprve objevují v tehdy ještě úplně neznámém projektu Michala Ditricha Hypnotix a po několik měsíců trvajícím experimentování
nakonec zaujal Alešovu pozici v kapele zpěvák Martin Tankwey ze Zaire. Babalet nabral směr k afro-reggae a soukousu, což je zase už trochu jiná historie. Po Drvotovském Babaletu sice nezbylo moc studiových nahrávek, o to víc ale existuje záznamů z
koncertů. V roce 1994 vydal kytarista Jirka Charypar výběr ze dvou z nich. na CD, za což mu patří, doufám, že nejen můj, dík. Nejen, že od té doby je intro velehitu Kingston součástí znělky Reggae klubu Radia 1, ale Alešovo poselství nyní poslouchají i
ti, kteří se za jeho života vozili v kočárku. Někde jsem četl, že ten, koho máme stále rádi, vlastně nikdy neumřel. Něco na tom asi bude. RASTAFARI