Brak punk / Světlá nad Sázavou

Brak na ostrově

První letošní open-air (a vlastně první hraní venku po docela dlouhé době) jsme absolvovali téměř v domácím prostředí, na kraji obce Ostrov u Ledče nad Sázavou. Mořem, palmami a písečnou pláží sice tenhle ostrov vybaven nebyl, zato mu ale nechybělo pivo, bramboráky a houska, tedy spíš Houska, zvukař kvalit téměř vesmírných.

Akce nesla název Lazaret fest a už od počátku bylo jasné, že o líbezné popové melodie tady bude docela nouze. Na místo jsme přijeli se zpožděním, ale zrovna v době, kdy začala své něžné tóny publiku předávat chlapecká skupina AggressiveTyrants. Tu z nadbytku sentimentality rozhodně podezírat nelze a jediný cit, kterého je v jejich hudbě dostatek, je nejspíš jen kladný vztah k mrtvolám.

Ti z nás, kteří na podobné hudbě vyrůstali, jen zavřeli oči a nechali se unášet opojením z instrumentálních kvalit tohoto světelského řeznického tria. Ani s koncem vystoupení AT ovšem nedošlo k přílišné změně atmosféry. HC úderka Tupé ostří si cestu na Vysočinu našla až z dalekých Čelákovic, a pokud jejich dodávka jezdí tak rychle, jako sama kapela hraje, tak bude lepší se okolí hlavního města zdaleka vyhýbat. K bramboráku, který jsme v tu dobu zrovna za rohem ohlodávali, to byl doprovod, jak má být!

O půl dvanácté nakonec přišel i čas Braku. Vzhledem k prostředí jsme z playlistu vyškrtli všechny (tzn. obě)melodické písně a s trochu nejistým pohledem na úplně prázdný palouk před námi jsme spustili to svoje umění. I přes velkou konkurenci v podobě baru (pivo je lákadlo za všech okolností) a několika ohnišť (už byla docela kosa) jsme během pár chvil přitáhli zbylých několik desítek přeživších před pódium, odvážnější část z nich si dokonce i občas poskočila do rytmu. V půlce koncertu nás navíc posílil druhý kytarista M., který obětavě zavřel hospodu o hodinu dřív, aby mohl přijet, čímž kvalita naší produkce značnou měrou vzrostla.

Hrát venku je vždycky to nejlepší, co může být, a ani Lazaret fest nebyl jiný. Když jsme dohráli písně, které jsme uměli, tak se nechtělo moc končit ani posluchačům, ani nám, takže došlo i na skladby, které jsme hrát vůbec neměli. Po hodině a čtvrt toho už ale naše hlasivky měly dost, takže se posledních několik kousků, jakkoliv zcela nezáměrně, neslo ve značně crustovém duchu. Hrát na takovéhle akci je ale vždycky vlastně za odměnu, takže nám to naše těla v hrobě určitě odpustí.

Po koncertě jsme se ještě chvíli věnovali rumu, ale jelikož pan K. už potřeboval domů nakojit dceru, tak vlasatější polovina naší kapely odmítla všechny návrhy na spaní na místě a vydala se zpátky směr Světlá. S ohledem na nedávné zážitky při cestě ze Svratky jsme radši nechali osobu R. na místě, ale svatosvatě jsme slíbili, že příští rok určitě na Ostrově přespíme. Tak uvidíme, snad se na to do zimy zapomene.

Po dlouhých měsících jsme opět vyrazili na koncert, tentokrát až na samotné hranice (kraje Vysočina), do malebné obce Svratka. Naším cílem byl klub slibného názvu Plísňák, kde jsme se měli zhostit role předskokana místní hardrockové legendy SBK (neboli Svratecké blicíkomando). V průběhu večera se ukázalo, že by nám toto jméno také velmi slušelo, o tom ale až později.

Sobotní koncert byl prvním po narození Esterky Jelínkové, která se už brzo stane naší druhou kytaristkou, až kromě dudlíku udrží v ruce i trsátko. Z důvodu této slavné události jsme se spíš než na zkoušky spolehli na léta praxe, sbalili jsme nástroje, jednoho světelskéhochemika, co šel zrovna kolem, a vyrazili jsme vstříc dobrodružství. 

Klub Plísňák se nachází na ulici Revoluční v suterénu místní sokolovny, je tvořen větší místností, kde se hraje, menší místností, kde se pije, jednou mříží a pěti zákeřnými schody do zatáčky. Lidé jsou v tomto kraji velmi příjemní, usadili se, usmáli se na nás a mohli jsme začít. Odehráli jsme svých dvanáct písní do kroku i do skoku, i přes občasné výpadky paměti jsme vždy dokázali skladbu dokončit všichni naráz a naše nasazení vybudilo trojici přihlížejících i ke zběsilému circle pitu. Naštěstí až na konci, v tom rozvířeným prachu by se pak chudákům umělcům, kteří byli už po půl hodině na konci svých sil, blbě dejchalo.

Naše místo následně zaujala již zmiňovaná legenda SBK, která trochu zvýšila věkový průměr, zvolnila tempo a proměnila tematiku textů – tolik skladeb o alkoholu naráz jsem asi v životě neslyšel. Autenticita z jejich vystoupení přímo tryskala, není asi pochyb, že písně měly z větší části reálný základ. Zkušenosti byly znát: když po dvou hodinách kapela končila, vypadala stejně svěží jako na začátku.

Mezitím ovšem zbylé dvě součásti Braku stihly vypít na baru asi dva litry rumu (každej z nich). Malá naděje svitla, když rum došel, ale bohužel někdo prozíravý dovezl nové zásoby. Po další hodině vyplněné obnoveným pitím rumu a více či méně rizikovými diskusemi s místním hip-hoperem  se podařilo dostat všechny zúčastněné do auta a odjet. 

První zastávka přišla už po osmi kilometrech. Osoba K opustila vozidlo, aby mohla zvracet venku, osoba R otevřela jedno oko a tázala se: „Jsme v Okrouhlici, nebo už ve Vsi?“ (Pozn. řidiče: do Okrouhlice to bylo ještě šedesát kiláků). Další zastávky následovaly pravidelně každé dva kilometry a osoby K a R se ve svých aktivitách důsledně střídaly; nakonec naštěstí dotyčné přemohl spánek. I tak se zpáteční cesta natáhla na dvě a půl hodiny a bez pomoci ochotné osoby L, které tímto nesmírně děkuji, by asi byla ještě delší.

Celkově je nutno hodnotit výjezd do Svratky jako nadmíru zdařilý, přijedeme zas!