Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Lunapark experimental-psychedelic / Nečasov
Playlist kapely
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Pod parou z Meonu
Viděl jsem egregor českého národa,
smrděl starým tukem a zvětralým pivem.
Viděl jsem odulého nemocného lva,
kůži tvořenou z reklamních letáků (Coronzonic)
Viděl jsem lež, kterak vyhodila Spravedlnost z baráku.
Ta se slzami v očích, sbalila své zbité srdce,
odtáhla pak na západ do říše virtuálních faraonů.
Viděl jsem Prasata u koryt, jak se požírají zaživa.
DO NICOTY!, kvičí Prasečí bůh
DO NICOTY!, kráčí zhrzená Spravedlnost
Do NICOTY!, se řítí páchnoucí Lev, v oblaku barevných papírků.
DO NICOTY!, řve celý národ, a v poslední předsmrtné agonii, řve šoustá a sere hrůzou
PŘIPRAVEN K MASOVÉ OBĚTI.
Existuje Strom Života, který představuje veškeré bytí (Želva, věž, Tao), drží realitu pohromadě.
Existuje však ještě jeden Strom, je to pervertovaný stínový bratr Strážce reality. Strom jenž zároveň není ničím,
je klíčem k branám nebytí. Velká brána Meonu se znovu pomalu otevírá, a rudému OKU se již chtivě chvějí víčka.
Příjde na to, že atomový vítr spálí Zemi na skleňenou pustinu.
Nebude slova, protože nebude úst, jenž by ho vyslovila.
Nebude hudby, neboť nebude ruka, která pozdvihne nástroj. Energie lidstva zmizí v Propasti a zůstane jen nekonečný
řev Nicoty. Nic nebude, toto je konečná, není kam vystoupit
A vlak jede tak rychle...
ZE ŽIVOTA NIKDO ŽIVÝ NEVYVÁZNE.
MEON je studna tmy
MEON je tvoje stará, kterou přestáváš poznávat.
MEON je krev na chodníku, tlumené rány v boční ulici.
MEON čeká za každým dalším rohem.
MEON je nepoznatelný.
MEON je absence nagualu (pozn. tohle šlo napřímo zvrchu, při psaní sem procítil hustý mrazení, tak sem to tam nechal, brrrr)
MEON Tě dřív nebo později rozpustí
MEON je neo-barbarství
MEON je Iluminát, skrytá emanace moci
MEON je dívka, požírající tvé srdce (pozn. synchronicita z rozpadem osobnosti)
MEON je zhroucení systému (1+1=0)
MEON je zpitá kurva s prochcanýma kalhotkama
MEON je IZOLACE
MEON JE absence prostoru, hmoty i času (singularita)
MEON je blíže než by se Ti líbilo
MEON jsi i Ty
MEON bude, bojím se.
IO Meon
Adonai, Sabaóth, R'lyeh, Sothorion-KA
Porina kol Sorat, nementori AzazoTH.
IO Meon
Manifest Hovna (Lunapark No. 2)
Po mé konfrontaci s Avatarem Ishtar z mé tělesné schránky nezbylo vůbec nic. Vše bylo vypito a vstřebáno, kvůli ničemu. Mé orgány nezachrání žádného ubožáka z nemocniční fronty na maso. Mé semeno nestvoří nový život, mé sliny se nesmísí v polibku s
jinými. Byl jsem zmařen a rozebrán na částečky. Roztrhaný mocností jejíž působení, se rozkládá od úsvitu času až k jeho hořkému soumraku. Nyní srdcem Ishtar proudím i já. Zlomený a pokroucený , proměněný v ektoplazmu vířím jejím smyslným tělem.
Kdesi na chodníku, mezi popelnicemi, presně o dvě ulice blíž než byste si přáli, si stará rajda odchrchlá, nabere sliny, tabák, krev z rozežraných dásní a slaný povlak posledního zákazníka (musí pracovat po tmě, aby kunčoft nepoznal, že má na ptáku krev a
hnis z jejích úst) a plivne.
Zdá se mi to nebo můj nový příbytek chátrá? Žílami kudy jsem zběsile proudil, se nyní jen těžce protahuju, v plicích cítím prach a není snad tam opodál slečna R., s albinickou kůží a červenýma očima, rozhazujíc své potomky do zdravé tkáně. Zjevně mi
přečetla myšlenky, neboť uznale přikývne a otevře náruč abych přišel a také si vzal. Už nejsem v Ishtar, Boží tělo mi už není příbytkem. Zase to staré, známé lidské tělo. Paní domácí se očividně o svůj dům moc nestará, třeba už rezignovala, třeba jí to
tak stačí. Kurva, jak se někdo může takhle zřídit. Majitelka této ruiny asi ucítila moji nelibost a teď se mě snaží vyplivnout ven. Snažím se schovat do nejhlubšího koutu jejího těla, avšak je to marné. Zná ho mnohem lépe než já kdy budu. Vír její potřeby
zbavit se mě, mi nedá na výběr. Snažím se bezúspěšně bojovat, ale už jsem tažen pryč. A s posledním děsivým záchvěvem mojí vůle si uvědomuji, že vím kam. Probohy, zase tam. NE, prosím už ne. Už to stačilo, už nepotřebuju další návštěvu. Kdybych mohl
hrůzou srát, dělám to, jenže bez těla nemůžu ani strachy kričet. Jen očekávat nevyhnutelné. DO LUNAPARKU.
Nádech a výdech, nula a jedna, organická binarita. Smrad a tichý, kolik vůní má lidská insanita?Presně o tisíc víc než byste se obávali. Snažím se si zvyknout a už se připravuju co uvidím až otevřu oči. Tichý pláč a tupé bušeni do kovu mi na odvaze
otevřít je vskutku nepřidá. Sem tady. Poslepu se snažím zvednout. Dotknu se nečeho studeného a hladkého (kov), pak mokrého, měkkého (maso?), nakonec našmátrám cosi podobného cihlovému povrchu a po něm se za praskání mých nehtů vyškrábu na nohy. Otevřu oči
a rázem jsem ujištěn smysly o své chybě. Lunapark má zřejmě zvrácený smysl pro ironii. Stojím v uličce plné popelnic. Z vík jim kape biomasa, a v loužích se sráží na zemi. Až teď si uvědomuji že krajkové šaty (nepochopitelný rozmar Lunaparku) mám od té
břečky celé promáčené. Dívka je měla do kostela. No jestli skončila tady, tak jí Bůh moc nepomohl. Od toho se odvíjí ještě jedna myšlenka, která je ovšem příliš, příliš ošklivá. Z dumání nad podobou Království nebeského mě opět vytrhl pláč. Ozývá se přímo
z popelnic, počkat, přímo pode mnou se něco rozeštkalo. Nevidím to pořádně, je to zpola utopené v té břečce. A stále to pláče. Pak nade mnou přeletí cosi podobné můře velikosti auta a vlastní luminescencí osvítí objekt zkoumání. Pode mnou pláče potracený
plod. Velká pokřivená hlava je apoteózou asymetrie. Oči každé jinak barevné, jinak veliké, plavou v takřka dokončené tváři. Z bezertých úst vytéká lymfa a pláč. Tělo, menší než hlava, nedokáže udržet útroby uvnitř, protože nemá dokončenou břišní stěnu,
tak si ho nezrozený ukryl do kaluže zkažené liquor amnii.Očima mě to prosilo abych to zabil. Jen letmý pohled na tu hrůzu, mě přiměl vyzvrátit žaludek naruby. Začal jsem na nekřtěňátko zběsile dupat až za odporného puknutí (meloun dopadá na podlahu a
tříští se, z plodu se stává odpad) vypustilo neživot. Řev nezrozených zesílil, a jako druhé housle se do něj vmísila prosba, abych to samé udělal i pro ně. Na to mi už nezbývají síly. Klopýtám pryč z toho místa, kam mě Lunapark tak sarkasticky
reinkarnoval. Pro koho tohle místo může sloužit k potěšení. „Lunapark nepotřebuje vysvětlení, jen prožití chlapče, dej mu kus svého života a on Ti to vrátí“, zašeptal mi z ničeho nic do ucha hlas zastřený jako staré rádio. „Nedumej na tím, ale nezapomeň
kde si . Nezapomeň“. Na ramenou cítím lehký dotek, v nose vůni starých fotografií. Anděl, který mi dal lunaparkovské pomazání, se usměje kovovými ústy a odletí jako moták na křídlech ze starých novin a hadrů, padají z něj stříkačky a rezavé šrouby. Vidím
však v něm cosi krásného. Jako vzpomínku na osobu, která vám udělala zle, avšak vy ji stále jakýmsi podivným způsobem máte rádi. Dal mi aspoň něco, narozdíl o zbytku havěti, která se vám tu snaží pořád něco vzít. Život, peníze, drogy, anální panictví,
cokoli co zrovna ukojí jejich choutky. Kurva, co to je za mechanismus který, dokáže stvořit panoptikálního anděla a zároveň znovuzrodit člověka v ulici potracenců. A tak ve mě vzklíčilo rozhodnutí. JÁ, velká nula, pán ničeho, Velké Hovno, živý potrat,
navštívím pány Lunaparku, nebo jeho srdce, nebo cokoli co dává podněty k tomuto tvoření, tak rychle odsouzenému k entropii. Najdu je a zeptám se. A když mi TO, nebude chtít odpovědět zabiju ho a zničím celý toto zkurvený místo. A budu si to psát, abyste z
toho měli radost vy kurvy lidské. Protože, vás to jistým způsobem těší. Těší vás morbidita textu. Dělá vám to na určité úrovni dobře, ale jste tak zbabělí, abyste si to vůbec přiznali. Přiznání by z vás mohlo udělat ty, kterými pohrdáte avšak tajně
obdivujete. Udělat z VÁS všechny ty, feťáky, androgynní popstar, hvězdy béčkovýho porna nad kterým každý večer mastíte své genitálie či se snažíte oživit sexuální jiskru, která vyhasla přesně pět let předtím, než jste si mysleli. A když ne VY, tak já ano.
Já se přiznám, a udělám to i za Vás. A pak tu budeme všichni. Všichni v Lunaparku a budeme se smát, a šoustat, a fetovat a pak křičet hrůzou, protože si uvědomíme že sme to vždycky chtěli dělat.
Už se těším, až Vás tudy provedu. Kolik barev má šílenství???
Bio a historie
Lunapark - Kruttor Krada
U rezavého vstupu do areálu mi tlustá, špatně namalovaná žena v krajkových, roztrhaných šatech navlékne ostatný drát kolem ruky.Za ní stojí mlčenlivý obr, mongoloidní hydrocefalický idiot jako osobní strážce. Syknu když se zarezlá a notně používaná legitimace (ještě jsou na ní kousky kůža a stroupky staré krve), zakousne do ruky. Nevadí, bolest je dobrá.
S touto mantrou na rtech vstupuji do Lunaparku veškerého potěšení. Kolem mě se míhají návštěvníci, každý má ve tváři podobně ztracený výraz, něco očekávájí ale ono to nepřichází. Godot rozkoše nepřijde ani tentokrát panáčci.
Z úšklebkem nad zoufalými pohledy hladovců pokračuji dále do Lunaparku. Lunapark samotný se rozkládá na území starého vlakového překladiště, od obzoru k obzoru se rozprostírá rezavé kovové tělo Lunaparku, ze starých dobytčáků se staly maringotky, z jeřábů atrakce, vše je na sobě nalepeno v chaotickém uspořádání. Kráčím hlavní ulicí Lunaparku, takticky nazvanou Tréfa Strasz. Mé smysly jsou bombardovány vjemy ze všech stran.Blikající neon, mastné jídlo, marcipán, cukrová vata, kanál, žluklé sperma rosolovatějící na chodníku, staré kalhotky, rez. Jakýkoli podnik na uspokojení lidských potřeb chuti a touhy lze zde najít.
Kráčím kolem cukráren, stánků s aušusovými suvenýry, bordely, kde dívky sotva odrostlé dětským střevícům roztahují nohy a sváděcími pohyby lákají sexuchtivé návštěvníky ke vstupu.
Jejich kundy jsou čistě vyholené a naolejované. Spíše než svatyni rozkoše připomínají zející díry do masa. Opiem omámené dětské kurvy mě vábí jazyky dovnitř. Z úst jim kanou sliny. Nevejdu, zatím nechci šukat.
Zaměřuji pozornost na jiné. Nechám se unášet řekou davu a bezcílně bloumám. Nepřijel sem sem za nikým ani s nikým. Lunapark je místo pro ztracené existence. Zde je možné vše. Strávit noc s transexuálními kurtizánami či spáchat opulentní sebevraždu, připravenou specialisty. Cokoli.
V dáli se točí ruská kola, všemožné atrakce monstroznich rozměrů slibující vytřást s návštěvníka poslední zbytky zdravého rozumu, Lunapark není místo pro příčetné. Těm, kteří však rádi balancují na hranách psýchy je Lunapark ochoten splnit mnohé temné tajemství. Tobogány s žiletkami, loupající návštěvníky jako pomeranče až na krvavé maso a morek. Placentové komory, ve kterých je možno dosáhnout fyzické metamorfózy tiše visí na lampách ve středu Tréfa Strazs, všem na očích, aby se zraky zvědavců, či prostě lidí, kteří se rádi dívají na cizí utrpení, nasytily nadmíru.
Metamorfózu nelze uzkutečnit bez ztráty či bolesti. Vždy jsou přítomny, jako má Atropos dvě mladší sestřičky. A zatímco nedozrálé larvy v placentárních kokonech skučí a škubají sebou vypouštějíc mízu se zahnisanou krví, šílenci na ulici tančí a hrají na bonga, koupajíc se v těchto šťávách utrpení.
Hledači psychóz z ústy staženými potřebou, brumlající šediví poustevníci, jež se rozhodli zamět inhibici za excitaci. Skupiny požitkářů ze všech koutů planety, smyslní Enochiáni, geneticky upravení hermafroditi, co zasvětili život svému Tělu. Astrální cestovatelé, Saturnisté smilní s thelemity z bezostyšným pohrdáním. "Smýkej se mnou v prachu ty kurvo"! Ach ano.
Lunapark je místem skrývaných vášní, černých rozkoší, jenž si našli cestu z našich nočních můr.
Okraje Lunaparku probíhají do různých plánů. Místo tak nabité možnostmi, pravděpodobnostmi se v kombinaci s emocemi, zařícími z návštěvníků rozlévá do cizích dimenzí. Čas od času Lunapark uvězní ve své
realitě kus cizí a tím i její obyvatele. Chatrče z bláta a rákosu bují kolem starých parních strojů, možná průmyslových zařízení, možná sochami z jiné paralely našeho světa.
Monolitické krystaly prorůstají opůštěnými skateparky, příbytky pro úplně cizí formu života. Ukryté v krystalu, rozvibrovávají svůj příbytek ve směsi velerybího nářku a hukotu telegrafních drátů za silného větru. Kmeny z jiných časů Země bojují s tvory, kteří obývají Zóny Fáze, místa, která Lunapark pro sebe ještě neurval, ale jsou již z části v Jeho moci. Lunapark svou přítomností mění strukturu, fyziologii a anatomii cizího života. Jako nezměrný nemyslící přetvařeč, umělec Masa,
mění strukturu entit, které napadá a zaměňuje je za vlastní. Dimenzionální rakovina. Greez'al Nurguš, vyřvávají Kněží změny a sypou si do otevřených ran nemocniční odpad. Smrt v bohu.
Nemyslitelnost periferie Lunaparku mi dala obrovskou ránu do lopatek, až sem vyzvracel vědomí. S posledním vlhkým plesknutím, mé tělo padlo do natrávené večere a JÁ vyletělo ven.
Smích, smích, smích, smích. Někdo se směje, všechno se směje. Dětský smích, prázdný smích špatného komika, sytý smích tlusté herečky, jedovatý smích pedofila v temném sklepě. Strejda si chce hraát,
hihihihihihiihi. Já se směju, řvu a směju do nicoty. Nic nevidím, nic necítím slyším jen svůj vlastní smích. Světlo, smích vnáší světlo. Vždy to dělal, je to nejlepší emoce. Planoucí světlo, a tma, a hvězdy. Choď si často hrávat synečku, nebo z Tebe vyroste nudnej patron. Kde je smích, Smrt chodí s ostrouhanou mrkví. Zažloutlý kostlivec na onkologii se směje jasným, krásným smíchem. Vysměj se té rachitické kurvě do ksichtu. Možná přístě, ale ne TEĎ. Světlo zjasní a protáhne se do trubice, a mé vědomí je taženo za extatického chechtotu vstříc konci.
Dopad.
Stojím.Vidím.Slyším. Skupina lidí stojí v kruhu kolem mě (oheň plápolá), mají na sobě zvláštní šat. Marně mi mozek nabízí možnosti přirazení ke kultuře. Nepoznávám. Azurové tógy s červenými geometrickými vzory.
Stojí kolem mě a smějí se. Sahají na mě, hladí mne po ramenou, tvářích, po penisu (až teď si uvědomuji že jsem naprosto nahý/mám velkou, bolestivou erekci). Dvě nejkrásnější dívky kmene, těla vymodelovaná satyrskýma rukama,
divoké, tmavé, s bujnými boky a ňadry, do mně zaboří černé oči a vedou mě za ruce pryč. Ani jedna z nich nepromluví, jen se tiše smějí, smyslným hedvábným smíchem. Kráčíme pryč od světla vesnice. Zpět to černě oděné reality.
Zatmívačka.
Mladý muž, stojí před královnou nejčistší rozkoše.
Kapka slin na kraji rudých rtů.Dravec. Zuby odrážejí tvoji nesmělost.A ona čeká s rozervanými podvazky. Špičkou jazyka tě vábí. Kdo udělá první krok.
„Já jsem……“
„Jsi muž, to mi stačí, pojď blíž.“
Nohy v roztrhaných punčochách se roztáhnou, a zem zaplaví litry vaginálních šťáv. A ona řve, a s ďábelským smíchem provokuje tvoji touhu.
A TY vstupuješ, necháš se ovládnout chtíčem, otvíráš studnu, otvíráš tvář nekonečna. Nevíš co bude, co chceš, avšak víš, že není možnost se vrátit. A ONA to ví, a nenechá Tě utéct. Jsi zajat jejímy stehny, a vše co žádáš je jen uspokojení.
Zjeví se Ti nad hlavou starý čínský mudřec. Začne deklamovat:
„Mladíče, nemá ani rovné ohanbí, nemá ani duchovní osvětu, sex s takovou zrůdou Tě může….“
Ishtar vstane z trůnu a rozbíjí obsidiánovým pohárem mudrci hlavu. Vyjící na čtyřech, pije mysl starého Číňana a chlemtá. Ty v hrůze víš, že není možnost cesty zpět, není možnosti, není pravděpodobnosti.¨
Ty a Ona se svíjíte v peristaltickém stahu chtíče, šoustáte, a víc již není co dodat. Žádné slovo nepopíše, žádná myšlenka nerozvine ten pocit, že jsi v Ní. A Ona to ví, a nepustí Tě zpět do světa normality.
Jsou dvě JÁ na božské pelesti. Dvě bytosti jako jedna. Utápíš se v bohyni. Sémě Tvé není určeno k zrození, jen k ukojení. Opilost není polehčující. Opilost je svazující.
Je okouzlující.
