Ada Muž / Brno

Mám pocit, že každý druhý člověk dnes v různých modifikacích mluví o tom, jak vystoupit ze systému, a že si to představuje, že je to jako vystoupit z autobusu. Málokoho v této souvislosti napadá, že jediným možným způsobem, jak toho skutečně dosáhnout, je obrátit sebe samého /nebo sebe samu/ zvenitř ven a začít se systémem plnohodnotně, duchaplně a z hloubi srdce naprosto konstruktivně spolupracovat. A že ta spolupráce musí být nastolena podle pravidel rovnováhy (eliminujících jakoukoli formu energetického vykořisťování), a že musí být položena na základě vlastní vědomé originální tvorby každého jednoho z nás.

Je to zvláštní paradox. Člověk, zahnaný do kouta své vlastní nahraditelnosti má pocit, že jediná cesta, jak se alespoň trochu uvolnit, je začít bojovat. Proto bojuje s korupcí, proto bojuje s politiky, proto bojuje se státem, systémem, byznysem, soudci, rakovinou a já nevím čím ještě. Neuvědomí si, ve své zoufalé situaci, že předmět svého boje tím jen posiluje a upevňuje. Nechápe proč - když se tak obětoval pro druhé - po něm nakonec neštěkne ani pes. A přitom je to tak jednoduché. Chcete se mít líp? Tak něco (vy)tvořte. Pro sebe a pro jiné. Obohaťte se, ale ne na něčí úkor, jako se to děje běžně. Obohaťte sebe a jiné jen tak. Vytvořte něco prostě jen tak. Zorganizujte přednášku, sestavte meditační skupinu, založte malou veřejnou zahrádku, přemalujte hnusnou zeď, naučte lidi fotit, nebo lyžovat... prostě poznejte svou komunitu a přineste do ní konečně něco, co za to bude doopravdy stát. Konec keců. Stačí naprosto malý, nepatrný, originální tvořivý čin, který změní vše - tedy systém, jenž dlí ve vás samých. Vy jste ten systém, se kterým bojujete. Chcete ho změnit? Změňte sebe.

Převzato. Celý článek zde