Za zvuků přírody
Za svitu luny v lůně tvém vězím přemítaje o Bohu,
přirážím a tvá květinka polyká můj falus,
tak hltavě, až jí tečou od pusy sliny tak husté,
že i pes Pavlovova je neměl takové, když studovali jeho reflexy,
ležím na tobě, kmitaje a vnikajíc skrz tvoje
chtíčem zmáčené lístečky, tou svatou bránou, co jako
Moloch spasí mě na počkání, pak budu spasen já,
jsa osvobozen od další dávky ejakulátu,
darovanou v trysku hebkosti tvého líčka,
tak si vilná, po chtíči hladová, přesto nevinná,
andílku,
jak antikrist, co s Boží umanutostí po pravdě prahne,
po pravdě, která podobá se Satirikonu a
voní směsicí mé smetánky a tvého nektaru,
směsicí, jež symbolizuje lidskost,
lidskost jako věc primární,
lidskost ve své mezihvězdné podstatě,
lidskost důstojnou,
nezesměšněnou,
netabuizovanou,
takovou, která se nehrbí před
pokřivenou moralizací krátkozrakých předsudků,
nabiflovaným studem a plachostí, která nám byla
do mozků vražena pomocí otráveného šípu,
propagandou slušnosti, či náboženskou rádoby střídmostí,
všemi těmi aspekty, které se Světem šíří rychleji,
než mor sezdány ruku v ruce se strachem z vlastního já a
církevními dogmaty, které páchnou,
až se z toho chce zvracet,
nyní je z tebe žena, sic jen kapek pár v barvě,
co život značí, ukáplo ladně na palouček,
lože naše hříšné, když za zvuků přírody zabil jsem tvé dětství,
hned vzápětí setnu hlavu i tvoji ženskosti čepelí nože,
zvrhlého Serafa, bodnutého přímo do středu terče,
krvavá růže již smáčí tvou vykasanou řízu, to v místech, kde
srdce tvé zmůže se už jen na pár stahů,
mok horký a rudý barví stébla a stvoly zeleného koberce
zdobeného vytříbenou flórou, na kterém vyhasne tvoje
JÁ,
to pro krásu, která ti byla dána v tak neprozřetelné míře,
JÁ neunesu ji,
mučen představou, že by vůně tvá mohla těšiti jiného,
hledíc mi do očí teskných, zříš slzy mé kanout a žhnout,
vplétati se horkými paprsky mlčícího svědka,
majestátného Měsíce do látky tvé zrudlé řízy,
ponurost v mých očí je výmluvným gestem
rozštěpenosti mé zpustlé a neukojitelné duše,
tak sbohem má drahá,
tajnosnubně spanilá a hříšně líbezná,
má milovaná a jediná,
už zítra mě budou soudit, dámy a pánové,
samozvaní mravokárci, co o zlobě osudu nemají ani šajn,
souditi mě mohou, viník však zůstane
nepotrestán,
neb činy mé jsou pouhým groteskním zrcadlem veškerých
zvrhlých skutků a činů lidské společnosti, neb
právě společnost proměnila mě v ZABIJÁCKOU STVŮRU.