Akim Muž, 46 let / Chodov

Když byla poprvé obdařena dospěláckým výpraskem, z pod jejich očních víček pomalinku odkapávala vodička průzračnější a čistší, než pramínek potůčku vysněný v dětské říkance. V tu chvíli byla pokřtěna vesmírnou samozřejmostí nadpozemské mrákoty a halucinace do básnických sbírek nikdy nevetkaných. Přímo se zalykala slastí, přestože její bochánky hořely v plamenech po úderech bičem. A tu si i poslední pánbíčkář uvědomil, že nebe hoří sírou a peklo chladí jako kefír, když se zatoulané dítko spálí od Sluníčka. "Vykašlejme se konečně na modlitby a dejme vale bohoslužbám za toho, či onoho, dělejme to jinak, podle svého uvážení, to radím vám," řekl jeden. "A jak jinak, příkladně?" mudroval druhý. "Nevím, ale co třeba tahle?" řekl první a podal druhému ruku. Ruku, která ho dotykem neuzdravila, ani ho neučinila nesmrtelným, ale přesto krásně hřála. „Prší, podívej.“ Mládí ve svých rukách svírám, přesto že stár začínám být. Můžu zemřít, nebo musím žít?

… a já si uvědomil, jak moc jí mám rád, jen tak, z čiré přirozenosti.

Nemusím znát minulost, jelikož je jisté, že mě dostihne.

Nepotřebuji vnímat přítomnost, neb ta brzy pomine.

Nechci vidět budoucnost, ačkoliv ji hodlám následovat.

V tmavém hávu perutěmi objímá,

šeptem mlčíc, oči kalně vidoucí vše

v průzračné barvitosti ošuntělé temnoty,

pozlátka mámivé třpytivých mračen

vlastního smogem prosyceného dechu,

chrchlem cedí věty beze slov skrz

krvavé plíce kvapem máčí listoví

v tekuté pohlcenosti zoufalého já,

mžourá okřídleně, přesto stydně,

boje se nevyhnutelného rozbřesku,

i pro tentokrát osudově signovaném

byrokraticky úřednickým beranem

vesmírné sebestřednosti konce všeho,

hvízdá si hlasem bez jazyka,

dotykem oděna do věčné nahoty,

líbá betónové, térem páchnoucí plazy,

pod dohledem světelného toku

smutně usmívajících se svědků

jen občas mrkajících na to dění,

tak pohrdavě slabě, až z toho slzí

a pálí oči, ty zvlhle neukojitelná zrcadla

lomem zobrazující torza životních dějin,

hříček komicky a trapně bezobsáhlých,

se stíny mazlí se vteřinu po vteřině

v barvách měnivě rozmanitých,

perutě má neviditelně roztáhlá,

v náruč vzácně bohatou přilne si tě,

splíny tvé ukryje pod svá magická křídla,

která stářím nešednou, ne po vzoru

lidské pomíjivosti tak plačtivě zoufalé,

jen na několik hodin, pospěš Luno,

než Slunce svým východem vše zhatí.