Akim Muž, 46 let / Chodov

Kdosi v nitru mém

srdce a duši separoval,

šílenství svévolně

myslí mou proplouvá

s hrubostí a bezprizorně,

proud kalné krve

požírá poslední kusy

nemrtvého Slunce,

v částečkách třpytu

škvaří se dobrovolně

snad už jen domnělá

touha po volnosti a svobodě,

žene mě setrvačností kupředu

skrz steny, které pláčem vzlykají,

k hovnu nám zcela je

rozum a taky cit,

když po vzoru obětiny

dereme se stádem vpřed

nehledě na drahocennou

výjimečnost jedince,

jedinečnost osobnosti i charisma,

to veliké přítěží je pro dav,

co semele vše strojovitě

a bez náznaku lítosti

zhodnotí tě, ne po zásluze,

nýbrž podle znaků povrchních,

máš-li kroužek v nose, pak

vyvrhel z tebe musí být a není-li,

je třeba ho z tebe udělat.

Až konečně zešílím,

na hruď hlavu svou ti položím,

rytmus tlukotu srdce tvého

zbaví mě snad jednou provždy

prokleté, všepohlcující nejistoty, jež

skrz mramor vyklíčila z dechu bolestného,

navzdory dnům probděných v zapomnění,

i těch prosněných a v chůzi polomáčených

v jiskrných odlescích suicidálních myšlenek

obarvených lucidním šílenstvím

transdemálně nakaženým plytkostí formy

a nedostatkem infinity pro lidských kroků,

pak už se jen jednou nadechnu,

v nahotě procedím zbytky

svých animálností okořeněných slin

a v úkrytu tvé otevřenosti, v klidu zesnu.

Ipsace je subjektivní

a veskrze svévolné lpění

na jedinečnosti a unikátnosti

erotické touhy a chtíči po sexu,

světelný tok zbloudile proudící

rozštěpeností mé bídné duše,

chybí tu už jen kouř z cigaret

a tvá lačností otevřená ústa,

ta by ale vše pokazila, patrně.