Síla polibku
Polibek ukradnu ti chtivě,
ten poklad, co hřeje víc, než Slunce,
ta koule mámivá s nonšalancí
přišita, podívej na nebíčko,
duchnu tu nebeskou, tak měkkou i
po hříchu hebkou,
jak ruce maminky, když
koupe své batole v srdéčku svém,
tolikrát zlomeném, to životem,
co houpe nás, jak
hodiny své kyvadlo, šeptajíc
své uhrančivé a tajnosnubné tik tak,
hezky v rytmu, co tlukot panáčka,
život rozdávajícího dle řádu jízdního,
vesmírem do slziček vepsaného, to
hvězdy pláčou a naříkají pro úzkost
beroucí jim pokoutně svit a zář,
neškleb se ti andělský Serafe, neb
dolíčky s tváří tvých vypadnou i
zakutálí se bohům a čertům pod stůl,
oni rokují u něho a jak tetky na pavlači
hádají se o budoucnosti
všem psané stejným perem a
na jeden druh pergamenu,
blázni bláhoví si myslí, že
to mají pod palcem, chyba lávky,
všechno je vkováno do hodin,
do jejich věčného tik a tak,
všechno, všecičko je tam vloženo,
to oni rozhodnou o tom, zda
pusa tvá bude přátelská, či milenecká.