Akim Muž, 46 let / Chodov

Tělo tvé vysvlečené,

oltář můj tak vzácný

zas je mi pro dnešek

i pro zítřky odepřen,

příliš dlouhé jsou dny,

když modlit se k tobě,

serafínko má nebeská,

modlit se k tobě nemohu,

zlobíš se na mě právem,

to pro dychtivost po tobě

ztratil jsem snad hlavu

a srdce mé, pohleď, vejpůl,

z nepravostí mě podezříváš

a pravdu máš bezpochyby,

to věru popřít nedokážu,

přesto, nezavrhuj mě zcela,

je mi nad Slunce jasno, že

nejsem ten pravý a dokonalý,

jen prosím zůstaň se mnou

v mé blízkosti i do budoucna,

naději, byť jen maličkou udržuj,

abych spatřit tě mohl opětovně

nahou, krásnou, svůdnou a

samou roztoužeností voňavou.

Slinami slepené vlasy

necháváš prohořet

skrz průzor myšlenek

levných a vzácných,

topíš je v plamenech

obsedantně kompulsivních,

hořících skelnou tříští,

máš pocit, že se rozpadneš

a vlastně po tom i toužíš,

tak jako nikdy dřív, žhneš

chladem a mrazem,

co pálí tě v zátylku,

procitáš,

chlad a žár, jedna inkarnace,

svíjíš se v nahotě,

žiješ,

proč jen po doušcích?

Tápeš, váben vlastní malostí,

poklonit se zdráháš,

studem, nebo povýšeností?

Nevíš, jsi jen člověk,

ten nikdy neprozře,

smysl života nevnímáš,

drtíš ho svými pěstmi,

ztrácíš a víš,

že vždy je v tom nějaké ale.

Konečně ji položil hlavu do klína,

sedí na pohovce a je oblečená,

zatím,

on leží láskyplně vedle ní, zcela

nahý,

je mu krásně, je šťastný,

veškeré hrůzy tohoto Světa

jsou rázem nenávratně ztraceny,

nebo alespoň úplně zapomenuty,

najednou se cítí naprosto bezpečně,

výjimečně osvobozující dojem,

miluje ji, nebo je jen zamilován,

poblázněn?

Neřeší to, je mu přece tak nádherně,

začíná se hladit,

dole,

hledí ji zpříma do očí,

topí se v nich,

ona vnímá jen jeho obličej,

ví, že po ní touží, tak mocně,

však ona po něm též šíleně

prahne,

rozhlédne se, spatří symbol jeho chtíče.

No teda?

Kávové aroma ze zapálené svíčky

čechrá atmosféru v místnosti,

plamínek svíčky se jen lehce naklání.