Akim Muž, 46 let / Chodov

Do sítí rozšafně éterických

vpletu souřadnice své existence

energicky tepající v mádře

pro člověčího chaosu

vábně pulsující rytmem hudby,

kterou vsadil Nov do mé

nektarem provoněné šedé kůry

tak neodmyslitelně hladovým stylem

a způsobem, jakým rodí se světy,

v tepnách všech dnešků, včerejšků,

jen na zítřky asi někdo nestačil pomyslit,

ale ony ty zítřky na just přijdou,

zítřky nejsou pevně utaženým kohoutkem,

volně plynou skrz dnešky a ztrácejí se

pozvolným tempem pod hladinou

lehce zapomenutých včerejších nadějí,

bohabojně proudících dějinami

lidských svátostí do duších vetkaných

napříč ostnatnými dráty do krve ovinutých

kolem egoisticky dutých hlav lidské moudrosti

hnijící a tlející v urnách státních mocností

a v jejich armádách politiky ovládaných,

v náboženských dogmatech,

do svatých písem je hektolitry krve

církevní hodnostáři nabubřele zapisují,

pak stačí se jen pomodlit a bude odpuštěno,

nebo v Jidáše proměnit se a hrát si na spasitele,

všechno smrdí ne čpavkem, ale prachama a mocí,

i andělům zmizela veškerá energie z těla,

stigmata krvavě trýznivá znamením jsou bolu,

kořeny nenávisti prorostly skrz jamky

našich povrchností zaslepených očí,

kdosi zapomněl nám je jehlicí vypíchnout,

abychom prozřeli a v úlevné meditaci

na rtech s modlitbou, již pro bělostnou čistotu

do Bible Svaté nikdo nikdy netroufne si zapsat.

Něha je poslední cigáro,

které jsi právě šluknul

v popel jsi ho proměnil,

snad ze zvyku, či jen tak,

pro ty dny včerejší,

o zítřku stydíš se snít,

nebo se ho prostě jen bojíš,

pláčeš skrz clonu úšklebků

v alkoholu utopených úsměvů

andělů na zem padlých,

do rána jen zahalených,

černá káva hostií ti je,

když vědom sis všeho,

co stalo se během pěti minut,

dál nevidíš, ač po tom toužíš,

poštou holubí, vzkazky posíláš

do nebe pekelného a v plamenech

pohlceného rozjímání,

šeptem proklínáš své vlastní ego,

které tak rád rácháš v klozetu

samozvané krátkozrakosti,

duše tvá proudem drolí se, jak

tvrdý rohlík semletej do strouhánky,

však nezoufej, naději neztrácej,

na hvězdném horizontu pokaždé

nalezneš pravdomluvnost záře syté,

co dál životem láskyplně tě povede,

pak, jednoho dne z rána, zemřeš.

Ty, všemocný pane,

proč chtěl si být tak krutý?

Co ponouklo tě k tak surovému trestu?

Uvědomil sis ty, vládce přísný,

v jaké peklo přetavíš můj život

tou hloupou a svízelnou záměnou,

kdy do lidského těla vložíš mozek jiné osoby?

Copak ti nedošlo

ty nekompromisní kate, že

ostatní lid mě bude hanobit, odsuzovat mě,

posmívat se mi a pohrdat mnou?

Proč sakra obdaroval jsi mé rodiče synem,

když slíbena jim byla dcera?

Proč nesplnils svůj slib a

porušils tak signovanou smlouvu?

Ty vše dávající pane,

proč nejsi též neomylným, by

vyvaroval ses podobným hrubkám,

co sužují lidské žití a

mění ho v hon na čarodějnice?

Proč vybral sis zrovna mě ty nelido

pro tu nemilosrdnou zkoušku,

pro ten test, v němž úspěch je

vykoupen ukrutnou dávkou bolesti?

Jaká to rozmarnost vklínila se ti do mysli,

že směješ se mi v zrcadle pokřiveném,

s nadutostí stvořitele a nutíš mě,

lidského pěšáka rouhati se k tobě, když

kalich, co dal jsi mi vypít je

ty zrůdo zákeřná, až příliš trpký?

Jak můžeš dovolit ty Démone s tváří Boží,

aby mě můj druh soudil jménem tvým a

plival na mě jed slinou Jidášovo?

Proč měl bych já ctít tebe, když

ty mnou opovrhuješ s úšklebkem mocnáře a

dovolíš své notabilitě,

všem těm patolízalům, aby lynčovali mě

k obrazu připsanému tobě?

Zanech prosím zloby vůči mně podobným a

já uspím svou rouhavou mluvu,

pokleknu a bez meškání

pomodlím se k tobě.

Nechť je tato báseň, coby nevinný polibek a upřímně hluboké smeknutí, věnována všem transsexuálům.

Youtube Video ZTpk9x4V53Q