Akim Muž, 46 let / Chodov

Odvěce bezedná a reálná vždy byla touha má,

po vzoru hvězd žhavých padat vzhůru,

víra, ta náboženstvím nezlomená konce nemá,

s ošatky plné večernic sype se s kůru,

náruč tvá, jak hříšně teplá peřina zdá se mi,

kroky tvé s pastí zrůdností lidských vyvedou mě,

plamenem sálající nitro hřejivým lékem je mi,

blahodárně omamným, až dech tají se kvapně,

temný opar zorniček tvých očních, vábivých

rouchem rázem stane se, zdobící moje kostičky,

stačí jediný pohled do těch uhlíků vášnivých,

aby shořely veškeré falešné předsudky a rozpaky,

naslouchati dechu tvému, toť smyslem života je,

i koruny stromů ve větru ševelí tu píseň kouzelnou,

bez tebe tělo zkroucené mám, jak zdechlina hnije,

mávni prosím alespoň ještě jednou hůlkou čarovnou.

Pod dohledem zasmušilých horizontů

sladím si ranní kávu vlastní krví,

nedbale mžouraje cedím splín

skrz ustýskané pysky řádně

a podle plánu nastoleného

zlořádem zločinně pokřivené a

chlípně zneužité předurčenosti,

v řadě den po dni, jak hlásá se,

vezmi šejkr a notně s ním zastřeš,

hybaj lemro líná, tak hni sebou,

trochu života do toho umírání,

ty veskrze živý tvore a mlč,

snad víc žádat bys ani nemohl,

vždyť dostal jsi už do sytosti,

co hrdlo ráčí, jen se rozhlédni,

žiješ, tak mi tu neskuhrej,

krev vpíjí se do hrnku s černí,

kvapně kapky v houfu tančí

svou potemněle dojemnou show,

Bože tak ladně, ač je to smutné,

loučení bylo vždy tuze bolestivé,

ale novému začátku paradoxně

sluší zvuk zvonivého umíráčku,

smiř se s tím človíčku nebohý,

tombola je vybraná, ač nezoufej,

kde nic není, ani smrt nebere,

rozhodni se už konečně, však

nesmlouvavý osud má již stejně jasno,

takže co, pro dnešek tedy nic,

ještě to tady s nimi zkusíš?

Tak dobrá, prozatím na shledanou.

Skrz objetí tvé, hýčkavě vřelé,

hloupými pravidly nespoutané,

snad bez pocitu viny a skepse,

propadnu se do hloubky ráje,

nehodlám už vůbec váhat,

v nejistotě a bludech tápat,

surový byl jsem již dlouho,

škrtilo mě to pevné pouto,

o kterém těžko se vypráví

a ještě hůře píše, On to ví,

na pokraji všech sil svých,

slabší, nežli zmoklý vích,

hledám a nalézám sám sebe,

polibky své daruji jenom tobě,

žití únavné někdy zdá se být,

muž pak na Měsíc touží výt,

jak vlk, či i ten šakal nebohý,

bolesti v srdci udolají i bohy,

hrubý jsem a chlastám jak duha,

ani teď čistým nebudu, co stuha

kterou do vlasů vpletl bych ti rád,

kurva neříkej, že jsem jen kamarád,

do vlásků vpletl bych ti ji ty má couro,

jenže ty místo copů máš barevné číro,

za co já si tě kurva při šukání zatahám?

Alespoň na prdel pořádně ti naplácám,

ty budeš ležet a já v tobě stát,

co jiného ti mám asi tak dát?

Jsem jen muž, co touhy své má,

ačkoliv se mi občas o něze zdá,

princem na bílém oři nejsem, to ani nápad,

jediné, co pravdou je, že mám tě moc rád,

NAVŽDY, to je má jediná cnost,

je ale kurva nějaká budoucnost?

VĚNOVÁNO VŠEM PUNKERKÁM, CO SI HONÍ PIPINY.