Akim Muž, 46 let / Chodov

Bez většího váhání,

sevřu tě v kolíbání,

v síti pečlivě utkané,

pavoukem opuštěné,

co do Světa se vydal,

roníc slzy trpce bolestné,

snad nepohrdneš tou loží,

chimérou provoněnou,

co nabídnout víc ti mám,

když mám duši zlobnou,

plus tělo, jeden velký šrám,

zuby nehty, drží mě živého,

jen ta prokletá vlčí krev,

proudící v žilách mých,

žene mě instinktivně vpřed,

zbrkle a bezmyšlenkovitě,

sápu se za tvým dechem,

víc bestií, než člověkem,

rdousit, či milovat tě mám,

těžko a marně radit někomu,

v otázkách lásky, či něhy,

když je hustou srstí pokryt,

zeptají se pak v kostele,

jakou smrtí zhaslo to děvče,

pak spílati budou Ďáblovi,

však on v tom bude nevinně,

to pro žíznivou touhu vlčí,

usne ta dívenka provždycky,

a pan doktor štemplem ztvrdí,

že to zamordované kvítko boží,

chvíle milostné prožilo před smrtí.

Vyměním svou zbídačenou duši za tvou ranní dávku štěstí. Stejně si mě vždy vnímala jako bezduchého.

Vyměním své naivní, bláhovou láskou a znásobeným citem bolavé srdce za tvou odpolední dávku naděje. Stejně si mou láskou vždy jen pohrdala a smála se jí. Snad nechtěla si mě ještě více trápit.

Zastav se pane prosím,

nech v písmu vrásčitém,

jež v tváři tvé uvidím,

černým uhlem zapsaném,

přečíst si jen veršů pár,

přece nepřemůže tě lakota,

poskytni mi to, co dar,

dobře víš, že nejsem asketa,

srdce mám veskrze prázdné,

duše má zhýralostí vře,

o tom pochyby nejsou žádné,

v tom smyslu není pře,

vždyť paměť tvá bezednou jest,

kdo chlubit se tak může,

tak prozraď mi jen jedinou zvěst,

nikdo se toho nedomůže.

„Díky“ ti pane za bolestnou zprávu,

co po tobě nevědomky vyprosil jsem,

tělo mé nyní vězí v černém hávu,

srdce mé ztrátou volá, žalostný vjem.