Akim Muž, 46 let / Chodov

Na straně jedné notně špinavé ulice stojí prodejná žena, děvka, chcete-li. Věkově kousek pod 40, ale postavou i v obličeji velmi pohledná, oblečena dosti vyzývavě, spoře, nikoliv však lacině. Stát ale dlouho nevydrží a po chvíli pokleká a snaží se spíš symbolicky zakrýt svojí nahotu. Ruce spojené k modlení, v očích rozpaky a hledí k nebi. Najednou si uvědomuje, že její rty začínají podvědomě mumlat prosebná slova. "Bože můj, v životě jsem poznala spousta mužů, dávala jim bez kousku studu vše, oč si řekli. A dělala jsem to pro vyvolání vlastní rozkoše, pro ukojení své nezvladatelné touhy, která mi dala přírodou dána v tak nešťastném množství. V blaženosti hledala jsem lásku. Ano, rozkoš jsem poznala, však lásku a cit žádný. Dnes nejsem schopna milovat muže. S kým se mám milovat, když s muži nemůžu? Prosím, sejmi ze mě tíhu, která mi byla vsunuta do mého těla. Ukaž mi, co je láska. Nauč mě milovat lidi."

Na druhé straně ulice nervózně postává farář, Kristovy roky. Vzápětí začíná ze sebe strhávat šaty, které jsou symbolem jeho cesty životem. Obnažuje se a zbavuje se tak roucha, které bylo tak dlouho součástí jeho bytí. Je vidět i jeho ztopořený úd, dost trpký pohled na muže jeho postavení právě v takové situaci. I on hledí k nebesům a skrze zatnuté zuby zlostně cedí. "Ó můj Bože, až doposud jsem spojil svůj život s vírou v tebe. Šel jsem cestou, kterou jsi mi určoval ty. Sexuálním potřebám svého těla jsem se bránil. Ano, naučil jsi mě bezmezně milovat lidi, otevírat svojí náruč každému, kdo to potřebuje. Lidé mi ale tuto laskavost neoplácí, posmívají se nejen mě, ale především tobě. Můj pane, lidé ztrácejí cit a lásku, honí se za mamonem a pozbývají tak všeho, co s nich činí stvoření tak výjimečné. Všichni žádají odpuštění, pokat se však nechtějí. Už nedokážu milovat každého, nauč mě prosím pohrdat lidmi."

Přesně uprostřed této ulice utrpení a nářků sedí na lavičce trhan. Opilec, který spočinul na svém trůnu, protože nadlidské množství alkoholu kolující v jeho krvi mu prostě nedovoluje vstát. V puse bohémským způsobem vložen nedopalek ubalené cigaretky, v ruce flaška nejlevnější vodky, obsahem prázdná, právě spořádaná, přehlédneme-li pár kapek, sotva na jeden doušek. Stařík je tedy v pohybu dosti omezen, jeho smysly jsou však schopny vnímat tu velkolepou show, kterou mu pro tuto noc nabízejí farář s kurvou, herci života, oba přemýšlející o derniéře. Pijan je velmi zaujat představením, chvíli pozoruje ji, pak zas jeho a začíná přemýšlet o tom, jaká je jeho rolička v této hře života. "Asi bych měl zasáhnout, pomoci jim. Je to moje povinnost?! Ale komu dřív, kdo je z nich na tom hůř? A jsem vůbec hoden vykonat takovou pomoc? Bylo by to správné? Snad to zvládnou." Není si jist.

Ještě nějakou chvíli je oba pozoruje a pak se konečně rozhodne. Pokouší se vstát a s velikým nadšením zjišťuje, že je schopen dokonce i chůze. O dalším jeho konání již není třeba pochybovat. Pro dodání odvahy tedy dopíjí poslední krůpěje vodky a odchází shánět další chlast, neboť mu právě došel.

A co na to všechno říká Bůh? Vidí to, či nevidí? Je tu, či není? BŮH VÍ?

Život je plný zvláštností a náhod. Včera (5.8.) jsem dostal chuť na nějaký pěkný filmeček, třeba i opáčko filmu, který jsem už viděl. A jelikož k mým oblíbencům patří David Lynch, sáhnul jsem po příběhu Johna Merricka (podle Wikipedie je jeho pravé jméno Joseph Merrick). Tento film jsem viděl jednou, před léty a uchvátil mne. Včera to tedy bylo podruhé. No řeknu vám, „užil“ jsem si to, dojal jsem se a poplakal jsem si. Kdo neviděl, vřele doporučuji. A ta náhoda? Dneska jsem na netu a pročítám životopis tohoto Angličana a zjišťuji, že pan Merrick se narodil 5.8.1862. To je náhodička, co? A tak mě napadlo napsat tady vzkaz tomuto gentlemanovi, jenž měl v životě 2 velké sny. Spatřit svojí matku a usnout jako normální člověk.

Takže Johne Merricku, ti nejsi Sloní muž, tvé jediné jméno je „J.“ Merrick.

Už jste někdy cestovali časem a prostorem? Že ne? Tak, až to zkusíte a povede se vám to, pustě si k tomu Promise. Tento počin vám nabízí hned 5 (mimo) časových a prostorových variaci. Kluci k tomu použili zvukovou stěnu „vypůjčenou“ v DAVOSu a výsledek stojí za to. 

„My World“, skvělá pozvánka do světa plného pocitů. Vcházím bohatě kovanou bránou do místnosti, ve které jsem ještě nikdy nebyl, ale mám skoro jistotu, že ten pokoj znám. Je podepřen nejpevnějšími pilíři, takže se tu cítím jako doma, v bezpečí a mohu se ponořit do svých bezprostředně rozporuplných myšlenek.

 „Last Time“, pocit vznešeného letu, přitom pevně přikován k zemi. Snažím se zbortit tyto hranice, vytvořit novou možnost.

 „The Fall“, člověk nemusí padat pouze dolů. Ne každé pokřivení je falešné. Pokání nemusí skončit smířením. Terapii není třeba dokončit. Uvědomění nemusí být konečné.

 „Promise“, není nic přirozenějšího, krásnějšího, ale také zrádnějšího, než pohled do očí. Není nic průzračnějšího, než ukojená mysl, i když pouze slíbena, v očích viděna.

 „Sorrow“, pláč není známka pouze žalu. Ležím stále ve stejné budově plné miliony místností. Má zřetelnost je ale od tohoto faktu odtrhnuta. Budu tu buď ležet navěky, nebo se má jistota mžikem rozplyne.

 Vaše vjemy z tohoto počinu jsou pochopitelně úplně jiné, ale věřím, že si ho užíváte minimálně stejně tak, jako já.