Akim Muž, 46 let / Chodov

Zády opřela se mi o hrudník,

místností prolétávaly paprsky světýlek

z puštěné televize, byl slyšet i zeslabený zvuk,

políbil jsem ji na tvář a cosi zašeptal,

zaculila se,

má ruka zamířila na to správné místečko,

prsty daly se do tance,

jen maličko

prohnula se v zádech,

když mé rty vzduchem poslaly

něžné pozdravení v podobě jemného fouknutí,

vánek konejšil a kouzlo okamžiku dodalo

šibalský lesk mým očím,

neviděla mi do tváře, ale snad odtušila upřímnost

a pocit štěstí, který mnou prostupoval,

možná nebylo to fér,

tam, kdesi v dálavách umíralo spousta lidí

a ještě více z nich svíjelo se v bolestech,

hlad, utrpení, ponížení, bezmocnost,

Svět ale bohužel nelze spasit,

na parapet začal bušit déšť, zahřmělo,

i první blesk hanebně načapal nás při činu,

zachvěla se, částečně leknutím,

vzrušení však dominovalo a úlek hravě přemohlo,

načež skrz záblesk absolutní rozkoše

stenem zmámeným hlasem

zašeptala mé jméno,

pevně jsem ji objal.

Běs dral se mu z úst

silou evokující kulminaci

živlů všech existujících světů,

známých, neznámých,

pozemských, nadpozemských,

i těch, co vězí mezi nimi,

chlad z jeho očí planoucí

vyděsil by věru i samotnou smrt,

tak byl prostupující a všepohlcující,

nepohyboval se pravda příliš rychle,

avšak při každém dalším kroku

strach přikrmoval hrůzu a naopak

hrůza obcovala strachu vstříc,

otisk nesmlouvavého predátora

nutkavě prahnoucího a

hladově toužícího po kořisti,

to byl jediný a pravý význam jeho „žití“,

pro to zrodila se existence

zračící se v každé kapce krve

kolující v žilách zoufalých obětí,

v pracky proměněné ruce

působily na první dojem neohrabaně,

ale síla jejich stisku rovnala se

čelisti útočícího dravce - zabijáka,

ve smrtící dávku neznámého jedu

kouzlem jakýmsi proměnil charisma,

kterým oplýval a co zbraň ničivou užíval,

aby omámil a do smrtelné náruče vlákal

každého nebohého živáčka,

jehož život počal vyprchávat v okamžení,

co k hrdu tesáky skrz vraždící úsměv vyceněné

po žíznivě krvavé obžerství se přiblížily.

Až smrt usadí se mi na jazyku,

budu myslet na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe

a na tebe…