Akim Muž, 46 let / Chodov

Život je boj

a do smrti to nebude jinak.

A pak?

Krvavý chtíč zrána vánkem užmoulaný do cigára.

Protni skořápku něhy.

Obejmi mě.

Zítra není dnes.

A včera nikdy nebylo.

Poslouchej

a uslyšíš hlas

do ticha vlídně vetkaný,

možná ti připomene

jen sotva patrné zavolání,

či ozvěnu odněkud

z dálky znějící,

je to hlas tvého já,

hlas tvého primárního zosobnění,

hlas tvé osobnostní podstaty,

hlas ničím a nikým nepokřivený,

hlas přirozený, co touží souznět,

souznět se světem,

který mění sen ve skutečnost.

Miluji tě.

Vím, může to znít fádně,

jako když kapičky deště

rytmicky bubnují

na okenní římsu,

aby se pak rozplynuly

kdesi v poloprázdnu.

Může to znít fádně,

ale každý přece ví,

že ty kouzelné údery,

to čarovné bubnování

pochází z nebe,

nebo odněkud

mezi Zemí a nebem.

Je v nich tudíž

cosi magického,

cosi přírodního,

cosi principiálního.

Stejně tak ta dvě slova,

JSOU-LI ŘEČENA UPŘÍMNĚ,

znamenají mnoho,

možná úplně nejvíce.

Miluji tě a věřím…