Panna a netvor
Divokost poutáš do slov nevyřčených,
nezapřeš ji v sobě však,
skrz sny nechtíc cedíš ji,
vlci přece ucítí víc,
než tvor lidský,
jejich instinkty je nikdy nezradí
a má niterná maličkost vnímá
podstatnou změnu ve tvém chování od doby,
co poznala tě blíže královno noci,
princezno havraní, ženo, dívko,
svátostí se zbožně opájíš,
mě však více tváří nabízíš,
sama si to plakajíc přiznala,
zanech mezilidské zdrženlivosti,
jiskři chomáčky vášní a touhy.
Nač v obrazech vidím tě nahou,
když svatozář na hlavě chtěla bys mít?
Strhnu ji hrubě a oheň zapálím,
co v popel promění ten symbol nevinných,
no řekni, nevěsto klamné čistoty.
Proč nutkání mám psát ti slova stále
odvážnější a drzejší, o milování,
o polibcích a dotecích plných významů?
Vesmír krásně vonní nekonečností
a moudrostí nedosažitelnosti,
též plný zázraků je a divů,
no uznej, ty - svátost, a já - hřích,
vtěsnány k sobě blíže, než oba přiznáme,
my dva, tak rozdílní lidé,
ty modlíš se každičký den,
já, až hanba mluvit,
zkrátka zvíře hladově běsnící,
a kráska do bělostného hábitu oděna,
jen kapky krve zdobí ji,
když animál dravě zaútočí,
svou kořist chytí a nepustí,
přesto ji nezabije,
jen pár kapiček pozře,
aby přežila, tu dívku nechá žít,
bez ní by bylo ztracené,
to zvíře alkoholem zmámené,
temným krajem se potulující.