Před několika lety jsem měl výjimečný zážitek. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků mého života. Možná proto, že se odehrával na hranici života a smrti. Viděl jsem věci pro mne do té doby nevídané. Tehdy jsem se o tom bavil s lidmi, kteří už měli za
sebou podobných zážitků mnoho. Už byli zvyklí a smáli se mým vykuleným očím, mému překvapení. Byli to úplně normální lidé, živili se běžným způsobem, pohybovali se mezi běžný mi lidmi. Jen měli neobvyklý koníček. Bavilo je šťourat se v neobvyklých
tématech. Chtěli od života víc, než jen plný břicho a relaxaci u nesmyslů v televizi a novinách.
"Dej si na nás bacha, sme divný. Ty, co se nás nejvíc bojej, rozkřikujou, že sme sekta. Jenže my nemáme ani název, nemáme ani svůj "Boží chrám", nemáme ani svůj časopis. Ti, co o nás tvrdí, že jsme sekta, jsou sami sektou. Jen o tom nemají ponětí a už
vůbec si to nepřipouští. My na rozdíl od nich nikomu nic nenutíme. Jen mluvíme o tom, co jsme prožili. Je nám to fuk, jestli o nás někdo říká tyhle pitomosti. Kdo chce trpět, bude dycky trpět a najde si pro svoje činy to výmluvu."
Tehdy jsem poznal něco, co se absolutně lišilo od mého dosavadního života. Ten prožitek mne fascinoval natolik, že jsem se hodně odchýlil od dosavadního způsobu života, který mi najednou připadal úplně směšný a hloupý. Uvědomil jsem si, jakýma
nesmyslnostmi se zabývám a jaké hnusy pomáhám spoluvytvářet. Tehdy jsem pochopil a skrze vnitřní zrak uviděl, jak zvuk a slova formují realitu. Ten prožitek byl jako živý sen. Tehdy jsem pohlédl za hranice hmotné reality. Viděl jsem za hranice dne svého
narození, viděl jsem, co vše se dělo před tím. Bylo to, jako když najdete starý album fotek a ty vám připomenou dávno zapomenuté prožitky. Vzpomněl jsem si na tolik věcí. Bylo toho tolik, že jsem o tom napsal celou knihu. Vzpomněl jsem si i na to, jak se
formuje hmota. Od té doby je to jeden z hlavních předmětů mého zájmu. Je to to nejdůležitější, co může být. Proč? Protože člověk má na výběr z dvou cest. Buď může být obětí své vlastní hlouposti a neochoty přijmout zodpovědnost za svůj život. Fňukat a
stěžovat si, jak je svět v koncích a jak musí poslouchat nějaké zlé mocipány. To je velice jednoduchá cesta. V dnešní době ji žije nemálo lidí. Kňučí, že nic nezmůžou, a když za nimi někdo přijde a řekne, že svými myšlenkami, slovy a rozhovory vytvářejí
svou realitu, odmítnou jej a jdou radši trpět. Ani si to nenechají vysvětlit. Ti hloupější pak píšou knihy a zpívají skladby o tom všem marastu. Je to tak snadné. Každý přece někdy zažil, že je snazší něco rozbít či zničit, než to vybudovat, vytvořit,
postavit dům, vypěstovat strom, vychovat slušného člověka.
Při svém zážitku jsem zjistil, že je ještě druhá cesta. Je to cesta přijetí skutečnosti, že každý si tvoří svůj život sám a dělá to skrze své myšlenky, které si nechává běhat hlavou a které proměňuje na slova během rozhovorů, které vede s druhými.
Tehdy mi došlo, jak skrze negativní texty, které šířím do lidí, spoluvytvářím všechnu tu negaci ve společnosti lidí, která těm textům naslouchá a na koncertech se přidává k mému zabijáckému řevu. Změnil jsem tedy texty a divil se, co se to děje. Lidé
přestali naslouchat. Tehdy jsem si uvědomil, že naši fanoušci jsou ti, kteří rádi trpí, rádi si společně stěžují a nemají sílu přijmout skutečnost, že sami tvoří svůj svět. Byli to srabi a zrcadlili mi mou vlastní dosavadní slabost. Uvědomil jsem si tu
faleš a vše s tím spojené a rozhodl se to ve svém životě změnit. Někteří přátelé dali mi najevo, že touhle novou cestou se mnou nehodlají jít a přestali jsme se vídat. Oni si dál stěžovali u piva, fňukali a nadávali na zvrhlý systém, zpívali ty pitomosti
a tak jsem se s nimi přestal vídat a navštěvovat jejich koncerty. Místo toho jsem přijal fakt že sám tvořím formu svého života a události, které mi do něj přicházejí, a začal psát nové texty. Přestal jsem zpívat o tom, co mi vadí a tím jsem si to přestal
přitahovat do života a spoluvytvářet. Začal jsem zpívat o tom, co chci, protože si už ze svých prožitků dobře pamatuji, jak se vytváří hmotná forma.
Každému, kdo touží zažít podobnou změnu mohu jen poradit, ať se prostě jen skrze své myšlenky, slova a zvuky, které vpouští do vlastního života, zaměří na to, co chce a odvrátí pozornost od všeho, co nechce. Věci pak samy přijdou. Stačí smazat ze svých
přehrávačů ty nazlobené kapely, bubáky, tvrďáky. Oni vůbec nejsou tvrďáci. Jsou to srabi, co nemají sílu přijmout to, jak se věci mají. Baví je, rochnit se v negativitě a být uctívanými bohy na pódiu či v hospodě u stolu, na svém stupidním blogu
plném hnoje. Dokud to člověk neudělá, zůstává v začarovaném kruhu. Tak dlouho, dokud se neprobere. Dokud jej jeho bolest nedonutí ke změně. Stejně jako každý, kdo nerad chodí k zubaři, ale když je bolest nesnesitelná, s radostí běží udělat to, čeho
se do té doby díky vlastní hlouposti bál.
