Dyť je to jedno
Přemýšlel jsem si založit blog nebo se z toho nějak vypsat. Pak jsem si řekl, že tady to stejně nikdo nečte, tak proč to nenapsat hned.
Nejsem normální týpek. Nehledejte v tom potřebu "zaujmout", prostě si to tak o sobě myslím a usuzuji i z toho jak se mnou jedná a jak mi to dává na jevo okolí. Prostě si to nedávám. A letos, když jsem sám sebe překvapil totálním psychickým kolapsem se to vrací, opakuje. Stupňuje. Přestávám si připadat stabilně, či jak to popsat teď fakt nevím, který slovo by to vystihovalo. Promiň te.
Není kde začín a asi ani není, kde zkončit. Vím, že píšu a budu psát hrubky nicméně nechci se vracet a opravovat. Ve skutečném životě to taky nejde. Je toho na mě už nějak moc. Jak jsem psal zase se mi vrátil psychcický kolaps a tentokrat jsem si ho "vyvolal" já sám, či co. Nevím,ale prostě všichni mě opustili, zatratitli a nebo se snaží tento fakt,alespo%n zamaskovat. a to né moc dobře. Nevím kam dál, je to jako bludný kruh či pařez.
Mám problémy s psychikou. Říkám si jestli neoslovit nějakyho psychologa nebo tak, ale stejne by se mi vysmál. 18 ti letej kluk, co má mít plno radosti ze života, plno kamárádů, plno cílů. A místo toho se z něj pomalu stává vysušená, narušená troska. Mám už pocit, že už mi chybí jen ten fet a budu hotovej. Všechno je zmařený. Poslední dva roky mi pomáhala kapela Sociální Případ, ve které jsem se realizoval a z části to pro mě byla /je) terapie. Jenže Ti moji spoluhráči neví o co jde, znají mě dva roky a je otázkou co je to znát. Pro ne je vsechno jen hra, jen omastek na polévce. Je jim jedno, že i tohle může být životní cíl. Tahle kapela. Hraní. Všechno okolo toho. Ta svoboda, kterou máte když stojíte na pódiu a můžete delat co chcete, ten pocit z dobre odvedene prace.
uz se mi to nedostavuje, jen deprese do kterych se zamotavam cimdal vic. Uz jsem nevedel kudy kam a tak jsem jako posledni zachvev dal klukum jednoduche, elementárni ukoly se kterymi by mi moc pomohli, opravdu moc. misto toho je to jednomu uplne jedno a tim ze se neceho chce takto lacine vzdat mi prijde, že to pro nej nic neznamenalo.... dalsi z nich je neskutecnej hrac, jednou bude v zivote dobre zabezpecenej, ví co ma j lidi radi, jak se jim zavdecit /(nekdy mi to prijde jako vlezdoprdelkovani, ale musim uznbat ze jsou chvile, kdy bych to chtel umet práve tak jako on)...... no a ten posledni? je posledni proto ze si me za ta uprimne uz jsou to skoro 3 roky pustit k telu, ja o tom typkovi nic nevim a to jsem s nim zazil pro me nejvyznamnejsi chvile svyho zivota. Tomu je to taky jedno. Cili nejspis proto ze nejsem uplne trouba (aspon bych rekl) si zacinam uvedomovat ze to jde cely do prdele a neni cesty zpetr.
Velká nejistota a vnitrni rozpory. mám obrovský nutkání se sbalit a proste odejít. je jedno kam, je jedno s cím,ale musím proste vypadnout. nekam kde me neznaj, kde bych mel novou sanci najit nekoho, ci neco. Nevim ani co hledam jen vim ze to potrebuju, nejvic na svete. uz jsem si vsiml toho ze jednou za cas to tak delam, bylo to v nejakym filmu ale u me to tak opravdu je. jednou za cas vymenim kompletne lidi kteryma se obklopuju. Berte to jak chcete ale lidi si nevybiraj nás, ale my je. proste jdenou za cas prijde moment kdy lidi jakoby prokouknou a odkopnou. Me zoufale ja se obhajuje tim, ze kdyby to tak meli i oni, pochopili by. jak trapne, infantilni a i me racionalni ja rika ze fakt desny.
Nikdy jsem nevedel co chci. Dost mozna to s presnosti nevim ani ted. Ale mel jsem pocit jakesi jistoty ze mam smer k poznání. ted ho ztrácím a nevím čeho se chytiti. je pozde se vratit a pustit si to odznova. To nejde.
Preskakuju, nevim odchazim, Váš anonymní Ondřej Soldán