bajnyvko

...vracíme se nočním městem s kamarádem z práce a čekáme na autobus.  Noční kulisa byla tak přesvědčivá. V momentě přijeli dva autobusy a my nastoupil s rutinou nastupování do autobusu možnou. V podvědomí jsme věděli, že jedeme přece na hájek. část obce kde bydlíme. Ale po chvilce jízdy autobusu jsem si uvědomil, že autobus vůbec nejede do předpokládané destinace nýbrž úplně někam jinám. V ten okamžik jsem se rozhlídl po voze a zjistil jsem, že autobus je plný lidí co vlastně nijak nereagují jsou absolutně odevzdaní. Bez života.

Autobus se v jednu chvíli zvednul a já cítil jak se mě nohy začínají podlamovat. Stav bez tíže. Dopadneme na zem a přejížíme poměrně velkou skálu. Řítíme se velikou rychlostí směrem dolů a v té chvíli se v autobuse jako zázrakem objevuje žena. Na první pohled dozorkyně v lágru. Řekl jsem Krulisovi, že nás chtějí určitě zavřít do lagru. Pocit nesvobody, uzavření se dostavil brzy. Nemohl jsem ani pomyslet na ty okamžiky kdy nebudu dle informací od dozorkyně po zbytek svého života dělat již nic co budu chtít. Stanu se nevolníkem.

Vystupovat. Ve vzorném dvojstupu nás lifrují ven z autobusu a já říkám Krulisovi pojd musíme utéct. On mě odvětil, že je mu to jedno.Neváhal jsem. Odpojil jsem se nepozorovaně z řady a přeskočil né moc vysoky plot. Seběhl jsem skalku a po té mez dolů k silnici kde stál otevřený žigulik. Opodál stařík sekal kosou vysokou trávu. Nastartoval jsem a už jen ujíždel. Pravá levá pravá levá ujížděl jsem jak šílenej max.

Neděle odpoledne.

Nasedáme do automobilu zn. Škoda modelová řada Favorit 136LS a vyjíždíme směrem k hospodě kde si dáme předem zasloužení „škopík“ po nenamáhavém fotbalu.

Dal jsem tři góly to znamená tři piva. Z minula mám ještě několik piv. Ano tyto zasloužené odměny lze přesouvat v čase nikoliv však zpět.

Automobil byl zkrátka plny a jelo se jako vždy velice dobře. Fanek si jen tak předl tu svoji a my vidíme před námi rodinu ubožáků jak stopují se snahou prosícího budhy „zastav zastav“.

Nabrali jsme tři lidi. Dva dospělé a tři děti. Samozřejmě místo v autě nemohlo být pro tolik lidí ale představte si najednou jsme v tom autě jeli ve složení já kamarád a ty stopaři. Přesto jsem nemohl auto kvalitně řídit a vyzval jsem stopaře, že je nutné opustit vůz z důvodu přeplněnosti. Zastavil jsem na křižovatce neznámého města. Z prava se táhnul kopec dolů a naproti byli nějaké klasické vietnamské obchody. Zdálo se vše jasné a stopaři začali bez kouska slova opouštět vůz. Šel jsem ven z auta a dal jsem si cigaretu. Nijak jsem se neobtěžoval z překarkováním Favorita 136LS a najednou slyším sérii tupých ran.

Ohlédnu a vidím jak kamarád skokem přímo na obličej dává sadu neznámému stopaři jenž padá k zemi. Sprintem jakoby mžikem ocitnu se na stejném místě a křičím co je co se děje?

(mezi tím jeho možná rodina opustila území).

Chtěl ti ukradnout z batohu peníze. Zrovna pouštěl čerstvou tisícikorunu z křečovitě sevřené ruky. V tu chvíli jsem dostal ukrutný vztek, vybuchl jsem a jednou jsem mu kopl směrem na žebro a zařval jsem něco jako „kurva ty čuráku“ – peníze jsem si vzal a strčil do kapsy.

To co pak následovalo mě vyrazilo dech: Stopař bez známek zmlácenosti si rozbalil svoji přenosnou bicí soupravu a začal si nerušeně hrát. Nedalo mě to a šel jsem za ním a snažil se mu zdělit něco ve smyslu. Ale to přece takhle není jak si tady můžeš takhle v klidu hrát. Ty si myslíš že mě tady okradeš a pak si tady v klidu vyťukáš mír v duši. Jak to můžeš udělat?

Podíval se na mě. Přímo do očí a řekl se vší vážností poznání světové pravdy, teorii všech náboženství světa – „ a co mám podle tebe dělat?“

V té chvíli jsme byli jen my dva. Okolní svět jakoby neexistoval. Krásné nebeské ticho se rozlévalo jako balzám po duši nás obouch. Já byl šťastný.

Chodil jsem prázdným nádražím a koukal jsem  kolem sebe. Viděl jsem krásu apokalypsy nádražního povaleče. Nemáš cigaretu, nemáš na píívo ? Plazil se předemnou jako bych měl být jeho spasitel a já se přitom jenom bál. Chtěl jsem najít východ a hledal jsem. Zběsile jsem hledal nějaký obzor, světlo, které mě ukáže směr.

Koleje zrezlé až na práh nemohly unést vlak a přesto přijel. Děti mě varovaly nenastupuj cizinče. Pojď s námi ukážem ti cestu. Jak jen jsem mohl být tak naivní. Děti zmizely a já se ocitl na pokraji nejistot. / soulož s nádražní kurtyzánou byla příjemná, ale nic neřeší/

Pusto, práh a westernově laděný obraz větru a bídy. Dopadl jsem tak jak jsem si zasloužil.

Konečně jsem byl svobodný.