Představte si, že mě jednoho dne popadla touha stát se koněm. Představil jsem si totiž, jak se proháním po širých pláních od hor tam na severu, až po nížiny na jihu, nebo i dál, až za ně, kam mě srdce potáhne. Dostal-li bych chuť na něco k snědku
zastavil bych se a zdarma najedl z božích luk. Věřte, není nic lepšího, než se po jídle vyválet v prachu nebo v trávě a protáhnout tak své tělo. Nebo jak je krásné napít se u pramene či z řeky, čisté vody. Bylo mi však zároveň
jasné, že kůň podstupuje i krutost zimy a nedostatek potravy, s tím rizikem jsem však počítal bra to jako přirozenou očistu.
Tato představa mi prvních pár dní zpříjemňovala život, ovšem jakmile jsem se rozhodl svůj sen uskutečnit, byť stále v myšlenkách, počala mě tížit nejistota, později strach.
Uvědomoval jsem si stále jasněji, jak krásné by bylo mít všechno po čem srdce touží stále před sebou, stále k dispozici, bez povolení a kontroly, zdarma. Jediný kontrolor by byl sám velký Jaspy a Matka Země.
Jak jsem se stále víc pokoušel uvádět svou myšlenku v život narážel jsem na překážky reality, bránilo mi moje lidské tělo, ale to nebylo vůbec důležité, protože i v lidském těle se člověk může stát koněm. Horší bylo, že mi bránilo celé moje
okolí, celé uspořádání světa. Bránila mi města, silnice, domy, hranice a ploty, neměl jsem louku ani řeku. Proč jsem byl dříve tak slepý a neviděl to všecko? Rozhodl jsem se s tím vypořádat změnou mého snu, kůň je moc velký, je všude vidět. Rozhodl
jsem se změnit svou podobu. Co takhle divoké prase? Ne, je stále moc velké. Co státi se liškou, liška je krásná a svobodná? Ne, vím jak u nás ve vesnici lišky nenávidí, střílejí je myslivci, jako by to bylo největší zlo světa. Co se stát zajícem nebo
krysou? A pak mě napadlo stát se nějakým ptákem, abych překonal ploty. Představoval jsem si prostě celé měsíce kým se stát, byl jsem hmyzem i rybou, ale všude jsem narážel na zlého člověka. Ke konci jsem už chtěl být jenom buňkou nebo atomem. A to už byl
zase jenom krok k tomu stát se živlem, nenáviděl jsem totiž zlého člověka. Nenáviděl jsem i sám sebe za to, že jsem člověkem. Ale pak jsem pochopil, že jsem přeci jen jiný. Ze zoufalství jsem hledal útěchu v tichu a samoťě a modlil se za všechna
ta nebožátka tam venku. Nikdy jsem neslyšel, že by se o nich zlý člověk bavil tak jako o svých psech a jiných zvířatech, která zotročuje.
Jednoho dne jsem však na okamžik uviděl prvního hodného člověka, byl hoden říkat si člověk. Byl to první skutečný člověk, kterého jsem za ty roky viděl. žil mezi lidmi v hranicích plotů, ale byl hoden člověčenství.
Opustil jsem tedy své sny o jiných tělech a naplno jsem začal se snahou stát se dobrým člověkem. Chtěl jsem být na sebe hrdý, být ze sebe rád a mít rád druhé. Strhnout ploty a okovy. Věděl jsem, že to bude dlouhá cesta, cesta osamocená, protože
jsem neznal nikoho, kdo by se po ní vydal. Když je člověk sám, nemá oporu, nemá však také různice. Rozhodl jsem se bojovat a vydobít mezi zlými lidmi ochranu pro dobrého člověka, pro indiána, křováka, přírodního člověka, člověka srdce. Chci, aby se
nejprve stal chráněným druhem a postupně svrhnul ploty. Člověku nestačí dát jenom prostor k životu, potřebuje také prostor pro svobodnou myšlenku, pro ticho. Potřebuje hlavu bez plotů a okovů. Žiji ve strašné době.
Stal jsem se Kolemjdoucím, chtěl jsem spatřit všecky krásy světa a pochopit svět zlých a hloupých lidí, abych v sobě mohl zničit jejich zbraně, slova, reklamu, manipulaci. Viděl jsem, že skutečnost je jiná, než ta, které věří zlí lidé. Existuje něco
víc než svévole, existuje řád světa, řád matky země, existuje zakrnělá a potlačená touha lidí milovat a být člověkem.
Viděl jsem, jak se člověk dostal do okem a rozumem neviditelných sítí otroctví a jak se v panice mrská a tyto sítě se mu zařezávají hlouběji a hlouběji do těla, do svalů, kostí, až k srdci. Viděl jsem, jak se do těchto sítí sami vrhají jako
můry. Ale hlavně jsem viděl skutečně zlé bytosti, které ty sítě nastražují a chytají do nich děti a dospělé. Ničí jejich prostředí k životu, aby jim slíbili blahobyt Nového světa. Touto vidinou pak jim mávají před očima, jako červeným praporem tak
dlouho, až ze zoufalství opouštějí svá srdce. Nechají jim holý rozum, před který staví překážky a umělé výzvy, umělé názory, postoje, umělé hranice. Takto polapený člověk se stává zlým člověkem a bojí se smrti, bojí se hladu, bojí se ztratit práci, bojí
se vlků, je jako ovce. Pokud se takový člověk pokouší prorazit mlhu propagandy, zamávají mu praporem zla před očima: Copak nevidíš nové výsledky stále se zvyšujícího blahobytu? Copak nevidíš, že jsi šťastný, že máš všecko, jídlo, máš kde žít, máš ženu,
možnost milenky, možnost veřejně mluvit? Odpoví-li jeho rozřezané srdce nejistě Ne. Pak přijdou znovu: Musíš platit daně, přijdeš o práci, o ženu, o děti, neblázni člověče. Pokud se znovu ozve jeho prázdné srdce: Ne! Přijde nejvyšší šéf, šéf zlých
lidí, přijde zákon, přijde ředitel, úředník, policista, který v něm nevidí člověka a řekne: Neplníte svou práci svědomitě, musíte opustit náš kolektiv. Přijde jeho manželka a řekne: nemáš peníze, nejsi nic a slíbils mi nový kabát, opustím tě. A tak
to jde dál a dál až zkrachuje, přijde osobní bankrot, dluží lpíze peníze přestože celý život pracoval, a dluží čím dál víc peněz na úrocích. A nenechají ho. Stal se starým nepotřebným vypelichaným psem, který není k užitku, nedá se ani hladit! Neumí
si obstarat potravu, protože není kde, neumí se ošatit, protože nemá čím, neumí si opatřit oheň, protože není jak ho udržet. Nemá zemi, domov, krajinu, pramen. Je psancem. Začne pít, nebo se zabije. Nebo ze zoufalství začne zabíjet jiné, nebo přistoupí na
jejich pomoc, nebo…
Je vůbec možné, že člověk potká člověka, který bude mít sílu a trpělivost léčit jeho srdce?
Pokračování v reálu
Kolemjdoucí
