pocta stromům
Tak jsem v pátek s radostí vyrazila z Volyně k domovu přes Písek,ale za Pískem se mi díky pohledu z okýnka chtělo brečet...
Sedím v autě, na zadním sedadle s okýnkem směrem k přírodě.Tachometr ukazuje vcelku nízké číslo. Je krásně, slunce svítí. Míjíme stromy, křížky u cesty, poslední majetky viníků či naprosto nevinných účastníků dopravní nehody. Nová silnice nás však nutí přidat a tak po chvíli sjíždíme na původní cestu a mě se svírá žaludek...
Hromada mrtvých stromů sténá v ohni. Je jaro, nedostaly další možnost urodit nové listy. Hořící kočičky ještě na pár vteřin ozdobí větev, než se změní v popel. Dříve hustý les je prořídlý širokým, holým pruhem. Můj domov se mění v měsíční krajinu a já tomu neumím zabránit. Jsem v tom sama? Cítím tu marnost grupy GREENPEACE, kdy nakonec stejně se slzami v očích a zlomeným srdcem povolí řetězy a ustoupí těžké technice. Jak dlouho trvá, než vyroste strom?Ty stromy co právě hoří na hranici jsou jistě starší, než ten, kdo oheň udržuje.
Vyvalené kameny, rozježděná tráva, špína, smrad. Proč? Pokrok, rychlost. Myšlenkou mi prolítne heslo LEPŠÍ NIKDY, NEŽLI POZDĚJI. Klopím oči a přeju si, abych už opravdu byla doma...
B.