beekey Žena, 29 let / Praha

,,Dobrý večer, Praha!" Těmito slovy započalo velkolepé představení The Wall (Live)

Někteří ji pokládají za hudební událost jara a já s nimi nemůžu jinak než souhlasit. Nejdokonalejší show, které jsem měla možnost být za celý svůj život svědkem, předvedl Roger Waters tuto sobotu večer. 67 letý hudebník zpívá stále stejně kvalitně, jako před třiceti lety, kdy dvojalbum The Wall vydal společně se skupinou Pink Floyd. Projekci samozřejmě poněkud aktualizoval, aby ji přiblížil divákům, což jí rozhodně neubralo na kráse.

Sál byl téměř celý zaplněn. Na ploše se mačkali lidé i u východových dveří. Měla jsem samozřejmě opět štěstí (skoro jako na Guns ´n Roses). Vedle mě z levé strany stála partička Rusů a ze strany druhé se na mě mačkaly dvě zhulené Němky. Aspoň důkaz toho, jaký má koncert ohlas.

Program měl přestávku mezi alby. Jestli jsem si myslela, že lidé odejdou ze svých míst a já se tak dostanu dopředu, musela jsem být hodně naivní. Lidé se ani nepohnuli, jen někteří odvážlivci si sedli na zem mezi poházené kelímky od piva a vyžvýkané žvýkačky. Samozřejmě, že na mě už místo nezbylo.

Námětem alba je izolace člověka od společnosti. Hlavní postavou je rocková zpěvák jménem Pink a The Wall nám má popisovat jeho život. Waters, který s nápadem na album přišel, se v příběhu nechal silně ovlivnit svým životem – jeho otec zemřel ve druhé světové válce, a proto se v představení hodně objevuje motiv války. Další faktory, které Pinka ovlivňují, jsou například až příliš ochranitelská matka, učitelé, kteří ho ponižovali a manželka, která ho podváděla a od které odešel. Kvůli tomu kolem sebe Pink postupně staví onu zeď, která ho izoluje od lidí.

Na pódiu neupoutala kapela, ale zeď, která byla zpočátku postavena jen na krajích. Vprostřed bylo kruhové plátno a pod ním už Waters s mikrofonem v ruce. Zeď byla údajně 73 metrů široká a 11 metrů vysoká a technici ji stavěli během písniček z prvního CD.  Během toho na něj byly promítány tematické obrázky, které dokonale doplnily hudbu. Viděli jsme i gigantické loutky, které jsme viděli ve filmu – obtloustlá matka, žena kudlanka a děsivý učitel. Na konci první části, při písni Goodbye Cruel World, se v posledním okénku zpěvák rozloučil slovy „Goodbye“ a zandal do něj poslední cihlu.

Druhá část show započala písní Hey You, kapela byla stále za zdí. Během dalších písní jsme viděli jen Waterse. Při skladbě Comfortably Numb, ve které můžeme slyšet údajně 4. nejlepší kytarové sólo na světe, se v kuželu světla objevil doprovodný zpěvák Robbie Wyckoff (vyzpívává obzvlášť vysoké části skladeb) a vedle něj Dave Kilminster s kytarou. Po písni The Trial se zřítila celá zeď dolů.

Ozvučení bylo dokonalé, nejeden posluchač měl pocit, že právě nad ním letí letadlo, nebo že na něj Waters střílí samopalem; zpěv byl, i přes zpěvákův věk, velmi kvalitní a kytary taktéž. Nevím, jestli to bylo tím, že by hudebníci se do ponuré nálady dokázali tak dokonale vcítit, nebo tím, že představení zahráli už mnohokrát, ale mohu říct, že výkony byli bez chyby s přesně se hodící atmosférou.

Roger Waters se nám jakoby snaží dokázat, že neztratil smysl pro humor – v písni Mother při slovech ,,Mother should I trust the government?“ se na pravé části rozestavěné zdi ukážou slova „No Fuckin‘ Way“ a vlevo český překlad „Ani Z Prdele!“. Také se mi moc líbilo známé heslo americké armády „Big Brother is Watchin You“ změněno na „Big BrMother is Watchin You“. Většina animací bojuje proti válce, útlaku, odcizení a průmyslovým megakorporacím (za ty to odnesli pouze Shell a Mercedes).

Na úplném konci se k zemi snášeli konfety. A tady se ukazuje Watersův smysl pro detail – byli vyražené do tvaru dolaru, kříže, měsíce, Davidovy hvězdy a mušle Shell, které v klipu padali z letadel.

Legendární hudba, dech beroucí projekce a efekty – The Wall Live je koncert, show, divadelní představení a geniální umělecké dílo, které je zážitkem na celý život.

(Fotky v albu The Wall)