Brosqa 35 let / Třebíč

label: 4AD, 2009 kontakt: www.ilovestvincent.com, www.myspace.com/stvincent styl: indie pop hodnocení: 7.5

Hudební žánr indie pop je velmi široká oblast, do které se umným zacházením dá schovat spousta věcí. Proto k odnoži, zvláště prezentované jednou ženou, která si hraje s hudebními náladami a škatulkami, budu přistupovat jako ke spíše neznámé oblasti. Malé mnou stvořené dílko tedy nebude žádná analýza, přesná charakteristika, ale pouhé shrnutí pocitů, které mám a vnímám při poslechu mladé okaté Annie Clark, vystupující pod pseudonymem St. Vincent.
K její minulé desce, Marry Me, jsem se dostal, jak už to tak bývá, úplnou náhodou při projíždění nejen mnou zapomenutého hudebního blogu. Světlá děva s temnými kudrlinkami, skvící se na obalu, mě zaujala a pár kliknutí a chvilka čekání se bohatě vyplatila. Zvláštní směs emocí, libých a nelibých zvuků a tónů se mi překvapivě zalíbila.
Začátek jako z ruské pohádky je náhle vystřídán elektronickými bicími, do kterých se vpíjí klávesový podklad a křehký ženský vokál. Refrén s ozvěnkou a elektronickým zkreslením lehce přidá na tvrdosti, aby dal poté vyniknout samotnému vokálu a jeho melodii s rytmickým partem.
Save Me from What I Want je postaven na hlasu Annie a jednoduchých bicích a kytarovém motivu, který vás donutí pronásledovat letícího motýla, který chvíli krouží nad vaší hlavou, aby nakonec po motání vaší hlavy uletěl.
V začátku třetí písně si s vámi Annie laškovně hraje, převaluje se jako orchestrion, aby přišla s nelichotivým vpádem a lehce nelibozvučným nástupem, který vás poté uspí v náruči zvláštních podkladů starých filmů, které už mají lehce poničené pásky. „How can Monday be alright, then on Tuesday, lose my mind?“
Lehce taneční začátek Actor Out of Work přináší optimistickou náladu, uuůuůůuů motivy jsou příjemné jak jízda automobilem se smějící se Annie vedle vás, kdy jí vítr čechrá vlasy.
Dechové nástroje a smyčce na začátek, opět jemná melodie, není to soundtrack k filmu? Přidáme trošku napětí, gradace. Black Rainbow.
Zvláštně pohádková Marrow do zkresleného, lámaného beatu, The Bed ukolébavkou ke strašidelným smyčcům, usneš a pak se ti zdá noční můra?
Annie si hraje s pocity stejně tak jako s vámi. Do zdánlivě (ne)sourodého materiálu svým krásným čistým hlasem vnese lehkost, aby ho nechala kontrastovat s podklady, čímž vznikne více či méně (úmyslně!) lahodně nelahodný celek. Album se občas zdá jako soundtrack ke zvláštnímu filmu, lehce snovému, lehce burtonovskému. Actor je zvláštní deska, umí rozostřit, rozjemnit, ale také lehounce škrábnout, povozit, polít vanilkovou zmrzlinou. Pro mě zůstává stupínek pod Marry Me, a to především kvůli méně výrazným songům a melodiím (např. Your Lips are Red, Marry Me…). Celkově se od lehkého jazzového vyznění posunula mírně k plochám, smyčcům a dechům, klávesám, tření a zkreslení. V určitých momentech mi připomněla například i Norah Jones (Bjork, Lykke Li), proto bych byl nejen za ni rád, kdyby se dostala do širšího povědomí (otázkou zůstává, jak by se vyvíjela dále) – kdyby o to stála, pouze lehce svou tvorbou čeří hlavní vodu. Pro mě má Annie palec nahoru a doporučujících 7.5.

ST. VINCENT:
Annie Clark – zpěv, kytary, basa, klávesy

11 / 39:10

hérečka:
1. The Strangers
2. Save Me from What I Want
3. The Neighbors
4. Actor Out of Work
5. Black Rainbow
6. Laughing with a Mouth of Blood
7. Marrow
8. The Bed
9. The Party
10. Just the Same but Brand New
11. The Sequel

Label: Century Media Records, 2009 kontakt: www.suicidesilence.net, www.myspace.com/suicidesilence styl: deathcore hodnocení: 3.5

Dokážeme vyjmenovat alespoň několik požadovaných atributů moderního, kvalitního deathcore? Zřejmě se shodneme na tom, že nejdůležitější je agresivita, energie ve kvalitním zvukovém balení, potom se dá přehlédnout spousta nedostatků. Nemělo by se jednat o tupou lopaťárnu bez nápadu, rify by měly mít hlavu a patu. Struktura songu by měla směřovat odněkud někam, ne jako lepení za sebe a následné opakování nesouvislých pasáží. Bicí by nemusely být pomalé „taksotva“, ale mohou i dokonce zrychlit a nezkoušet hrát pořád to samé. Vokál by nemusel zůstávat ve své nejhorší možné poloze pokud možno co nejčastěji. Texty by se mohly skládat i z více než pár neustále opakovaných slov, i u většinou nepříliš složité hudby, jakou deathcore často je, by se výpovědní hodnota neměla zanedbávat.
Nová deska Suicide Silence, No Time to Bleed, vydaná pod křídly Century Media, všechny tyto zápory má. Tímto by recenze mohla skončit.
Suicide Silence jsou jednou z vlajkových lodí současné obrovské scény, 94. v Billboard Chart s debutem. S The Cleansing (který vznikal 5 let) a jeho lopatou se proslavili po celém světě. Brutální mix breakdown deathmetalu a grindcore slavil úspěchy a některé songy (No Pity for a Coward, Unanswered…) jsou opravdu dokonalé koncertní pecky. Bohužel žádné takové na nové desce nenajdeme.
Rify na No Time to Bleed jsou extrémně prázdné. Lehce droplé, variace na E string, nic víc. Breakdowny nejsou tak špatné, ale ani nijak výborné a každý už slyšel 357 hromad lepších. Sóla jsou ta nejhorší možná, klasická část sinusoidy, stoupačka a klesačka, co už používali i u The Cleansing. Kytary jsou hlavní kámen úrazu. Baskytara nejasná, absolutně kopíruje linky kytar. Bicí, jak už jsem řekl, jsou nudné a většinou i poměrně pomalé, osobně mě nezaujal jediný patern. Vokál dříve střídal brutální murmur s grindovým jekotem, toho prvního, pro mě i mnohem lepšího exhale, lehce ubylo na úkor druhého. Vysoký hysterický řev dá se říci dominuje…pro mě bohužel. Texty si dohledávat nemusíte, o nic nepřijdete, pokud nepotřebujete číst 38x zopakované „wake up“ v jedné stopě…
SS jsou jednoznačně koncertní kapela, tudíž slabší songwriting i zvuk desky se dá na stage vynahradit např. agresivitou a pičokulervoucím zvukem, ovšem o koncerty obavy nemám. Lepší songy z desky, jako např. Lifted, Smoke či No Time to Bleed jednoznačně publikem pohnou (celkově je první polovina desky lepší než druhá), z alba to ovšem není žádná sláva, měl jsem potíže ji celou přeposlouchat, nebál bych se mluvit o nudě. Suicide Silence vydali podprůměrnou desku, která nesplnila má očekávání, a jsem zvědav, jak to pohne s jejich pozicí na scéně, potažmo jak se z velké části zkomercionalizovaná scéna bude vyvíjet…

Poslechněte si pátý song z nedávno recenzované Fetish od The Boy Will Drown …song Dead Girls.
Poté si poslechněte rovněž pátý song z desky The Healing Process od Despised Icon…song Retina.
No, a nakonec si poslechněte také tedy pátý song z No Time to Bleed…No Time to Bleed.
Feel the difference.

SUICIDE SILENCE:
Mitch Lucker - zpěv
Mark Heylmun - kytara
Chris Garza - kytara
Alex Lopez - bicí
Dan Kenny – basa

11 / 37:51

vykrváceno:
1. Wake Up
2. Lifted
3. Smoke
4. Something Invisible
5. No Time to Bleed
6. Suffer
7. …and Then She Bled
8. Wasted
9. Your Creations
10. Genocide
11. Disengage

label: Earache Records, 2009
kontakt: www.myspace.com/tbwd

styl: (tech) deathcore
hodnocení: 7

   Fetish je debutová deska mladé anglické kapely, která udělala když ne díru, tak určitě dírku do světa svým eponymním EP z roku 2007. Na silné deathcorové scéně se stali jasně rozeznatelnými a to především díky zařazení zabarvených vyhrávek a emo-naladěných kytarových pasáží. Všechny čtyři songy z EP07 použili, přejmenovali, lehce překopali, změnili vokály, vymazlili bicí party a v polském Hertz Studios se zajímavě popasovali se zvukem, aby vypustili do světa Modlu.

   Hudebně se pohybujeme v deathcorovém rámci, ale ne v jeho lopata podobě, ale ve tvaru formovaném technickým death metalem a grindcorem s občasnými výlety k metalcoru.  Hudebně nejspřízněnější kapelou dneška jsou zřejmě Ignominious Incarceration nebo Hectic Patterns. Na rozdíl od Iglůminious Incarceration jsou ovšem TBWD lehce variabilnější především kvůli zařazeným jinopartům, I I se více blíží klasickému pojetí metalu.

   U kytar se dočkáme spousty běhaček a utíkaček ala Necrophagist, breakdownů i vyhrávek. Právě zmíněné běhačky, nosný kámen, nejsou často tak silné, jak by měly být, na rozdíl třeba od vygradovanějších, klasičtějších pasáží. Největším problémem se překvapivě stal vokál. Z mixu screamů, growlu a inhalu na EP se prakticky majoritním zástupcem stal lehce nadprůměrný, agresivní řev, který po určité době působí lehce monotónně.

   Jedenáctka songů Fetish lehce přesahuje půl hodiny, což je takřka ideální porce. Nahrávka rozhodně nemá ideální zvuk, bicí jsou lehce utopené a kytary zvláštním způsobem málo čisté a kopou pramálo.  

   U TBWD je na první poslech jasné, že je to mladá kapela, která má nadhled, solidně naposloucháno a s přehledem se v moderních metal/core žánrech orientuje. Velmi silné pasáže a songy (Deep Throat, Dead Girls) jsou občas obaleny lehce vatovitou směsí, omáčkou, která neurazí, ale ani příliš nepotěší. Proto jsem velmi zvědavý na další desku, kam se chlapci vyvinou a jestli poskládají vyrovnanou placku, která bude znít více dospěle a ne jako lehce nadprůměrný (tech) deathcore s dobrými nápady.

Tom - Vocals
Liam - Guitar
James - Bass
Ed – Drums

11 / 31:01

1. Deep Throat 02:36

2. Irminsul 02:24

3. Josef Fritzl 02:47

4. Apollo's Lyre 03:05

5. Dead Girls 04:18

6. Dance Like An Epileptic 00:31

7. Barrymore's Pool Party 04:07

8. Akura Class 04:18

9. Elisabeth Fritzl 00:24

10. Suis La Luna 04:27

11. The Art Of Partying (Municipal Waste cover version)