Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.
Být srazen k zemi jako nedávné vytí mezi skalami
Být zrazen nebem podle smýšlených pravidel bytí jenž slzami
plýtvá
Jako orloj mechanicky se kývat až do rána
Jako postoj snad komicky snad výsměchem pro Pána
splývá
Chtít naleznout veškeré ochrany pro chůzi i tanec všech bytostí
Chtít prolézt OUT kde diváci tleskají pro ten mazec hereckých slabostí
jak už tak bývá
smích slýchá
a jen proto ten tovaryš pro to jen s lehkostí
dýchá
Sténání je vzhledem k periferním důvodům globálního oteplování velice - zanedbatelné.
Jenže.. z nějakého neznámého důvodu k němu stejnak dojde. Vždy.
Když se nad tím člověk zamyslí, dokáže si zpětně uvěomit lecos. obzvláště sténání.
Narážíme na něj na každém rohu. V každé místnosti či společnosti. U každého sloupu veřejného osvětlení či u planety terraformované do třetí třídy nacházející se v zóně života své matřské hvězdy.
Nerad obočuji, ale v naší galaxii je prokázáno a změřeno, že v rámci několika desítek parseků (1parsek=3.26163světlených let=3,08568x10¨13km) existuje asi milion takových planet. My jen nemáme dostatečné možnosti prozkoumání nebo dost rychlé komunikace, abychom zjistili, že vlastně hned za humny (z pohledu celého vesmíru, samosebou) je další život, který je s velkou pravděpodobností založen na vodě a uhíku, stejně jako my. Protže ty hvězdy a jejich planety jsou s maximální odchylkou několika miliónů let stejně staré jako naše Slunce. I když teoreticky život na zemi vznikl zřejmou souhrou několika stovek náhod během těch 17 miliard let, proč by tomu nemohlo být i jinde ve vesmíru.
Vždyť hvězdné mlhoviny, černé díry, antihmota, volné částice, helium, vodík, srážky meteorů, kolísání teplot a hlavně času je ve vesmíru dosti, tak proč by se to nemohlo stát..?
Někdy stačí jen věřit a skoro všechno je možné..
Ale to jsem odbočil.. co jsem to_?!?
JO
Sténání - je prostě všude.
Tak si ho nevšímejte. Protože potřeb bude vždycinky na celým obrovským Světě dosti a nedostatků ještě vícero.. avšak jen o trošku méně potřebných..
Čeho je na Zemi dost? Násilí, sexu a blbejch keců!
Jeden by z toho blÿl
Na druhou stranu - jak praví jedno z poměrně nových slovesných přísloví: "Já se na to taky můžu vysrat!"
Jsem hotový.
Musim se natáhnou, alespoň na chvilku. Pomyslím si a koukám na hodiny. Sice jsem koukal před třema minutama, ale únava mi vymazala mozek, takže je pořád kolem třičtvrtě na čtyři ráno. Tahle noční nebyla špatná, přesto jsem fést vyndanej.
Sundám kulicha, z kapsy vytáhnu baterku a mobil. Odložím je na lavici před skříňkou a zpoza ní vytáhnu polystyrenovou desku velkou tak akorát pro mě. Je špinavá od šmíru, ale moje montérky a mikina vlastně taky. Převlíknu se ráno - sakra - to už bude za necelé dvě hodiny. Desku plácnu na zem před plechové skříňky, zhasnu a lehnu.
Usnul bych téměř hned, nebýt kolegy, který musel kolem projít do sprch. Nešly mu zavřít dveře a tak s nima třikrát nebo pětkrát bouchnul.
Nepovedlo se.
Stejnak se za ním pomalu otevřely a pustily na mě proud světla z koupelny. Kašlu na to. Snažil jsem se nemyslet na tekoucí vodu, jež naplnila celé šatny svým typickým rachotem o stěny a dopadání na studené dlaždice.
Asi mi zalila mozek. Chtěl jsem se ponořit do sna. Né nutně. Stačil by temný spánek, který tě obere o několik hodin života.
Houpání pomáhá usnout. Platí to na malá děcka. Tento duševně-fyzikální zákon musí platit všude a pro všechny. Houpání v kočárku. Na houpačce. V síti. Na lodičce.
Když se potřebuju otočit na druhý bok, pomalu a jistě zaznamenávám změnu. Ano! Je to houpání. Nepatrné, ale přeci. Přeci to tu ten blbec nemohl tolik vytopit? Když jsem rozžmoulal oči, ležel jsem na desce poystyrenu už metr a půl nad zemí a pode
mnou mokrá propast. A dál se zvčovala.
"Pavle!" volám potichu, ale neozývá se nic než šum připomínající z dáli znějící saxofón. Žádné šplouchání.
Vody je tu už tolik, že mi ke stropu nezbývá moc místa, proto zůstávám ležet. Přemýšlím: Vždyť. Kde by se tu vzalo tolik vody. To by přeci muselo odtéct. Přeci. Ta deska je slabá na to, aby mě unesla. Panikařím.
Mám skočit dolů? Mám se hodně nadechnout? A stoupá. Co když neuplavu? nebo.. Voda začíná vyvýjet tlak proti stropu. Chci se zapřít rukama, ale lokty už mě nepustí. Bleskne mi hlavou jen jedna krátká myšlenka.
Lis?
Ještě se chci nadechnout, ale hrudník mám stlačený.
Když se nad tím zamyslím, celkově sem byl stlačený, ale očekávaný výsledek se nedostavil.
Rozhlédnu se kolem dokola (jestli se to tak dá říct) a svým jistým zvláštním způsobem bylo kolem takové špinavé bílo. Vcelku nikam neshající. Nebo nekonečné? Jako výukový program v metrixu. Jen více.. ehm.. dvojrozměrný. Snažím se tomu přijít na kloub. Takse osahávám. Vskutku jsem to já, jen asi né tak oblý. Je to zvláštní pocit. Ale vše je v pořádku.
Když jsem se trochu zorientoval, přesto stále značně zmatený, uvědomím si ten nekončící zvuk. Pořád tu je. Ale silnější a barevnější. Rychlejší. Pomalejší a silnější a silnější. Když tu náhle se ke mně z 'dálky' blíží - no to snad né - Líza Simpsnová!
Když otevřela pusu, znělo to ne jako Helena Štáchová. Ale jako když se snaží mluvit zarezlá baterie vodovodu.
Abych to neprodlužoval. Probudil jsem se. Pavel zhasnul, ještě jednou bouchnul dveřma a s mokrým ťapáním odešel středem.
