Tak už jsem ze sebe dlouho nic nevypotil a teď mám dvě hodiny volno, tak bych mohl po dlouhé době něco napsat. A o čem jiném, než o tom, co mě po hudebně - "muzikantské" stránce zasáhlo. A to nahrávání v plzeňském studiu Exavik.
Jistě Vy, co to čtete a máte nějaké informace o tom, co se v Malarme děje, tak víte, že u nás došlo k výměně na postu bubenickém. Ano, opustil nás již čtvrtý bubeník, Rybíz. Pomalu jsme s Kovim začali propadat depresím, jakože co že jsme to za lidi,
když ani čtvrtý bubeník během dvou a půl roku, nebo kolika, nevydržel. No ale po hlubokých a ještě hlubších úvahách (my ani s Kovim jiné nemáme), jsme došli k závěru, že chyba není u nás, ale v bubenícíh, kteří jsou jakožto tvorové prostě podivní...
Náhrada za Rybíze přišla záhy a tak se k Malarme připojil Milda. Bohužel, na výměnu bubeníka nebyla zrovna nejlepší doba. Bylo cca čtyři týdny před domluveným koncertem v Klášterci, který jsme rušit nechtěli a nějaké dva měsíce před nahráváním. Začali
jsme tedy více než pilně zkoušet, ale bylo to málo. Do Klášterce jsme stihli udělat pět věcí, ale kdo tam byl, ví, že to teda nebylo nic moc. Takovej Pokoj č. 070, to byla opravdu lahoda, kdy druhou půlku písničky se jen tak výřilo na činely, aby tam byl
nějakej rachot, ale nic víc....proto po koncertě v Klášterci jsme se rozhodli, že nahrajeme tři staré osvědčené písně, které zahrajeme jakž takž nejlépe. Tedy Ve snu, ten Pokoj č. 070 mizernej, že pořádně nazkoušíme, abychom si pamatovali, kdy má co
přijít a dosud trochu opomíjenou Ve hvězdách.
Jak se blížilo nahrávání, nervozita rostla, protože jsme tušili, že to bude pěknej průser a někteří méně odvážní členové kapely stále přicházeli s myšlenkou se na to vykašlat. Já jakožto odvážnější člen jsem to zatvrzele odmítal a tak najednou bylo
27.9. den před nahrávním, my nic pořádně neuměli, a nastal den odjezdu. Jak to tak bývá, co se mohlo v den cesty posrat, to se posralo. Tři ze čtyř členů kapely máme auta a když došlo na lámání chleba, nebylo k dispozici ani jedno. Že se rozbil Escort, to
je taková klasicka, ale že se rozbil i Mildův Lidový vůz, to už byl fakt pech. A Kovi, ten nakonec vždy auto musí půjčit mamince. A tak nemít našeho kapelního tátu Flinta a mého tátu, tak jsme asi fakt jeli se všemi věcmi vlakem, nebo já nevím. Tak
děkujeme, otcové.
No a k samotnému nahrávání. Tak jako již několikrát, lékem na nervozitu je u nás v kapele alkohol, řev a sprostá slova, který všechno odventilujou. Bylo tomu i tentokráte a tak večer před nahráváním nakonec zavládla příjemná nálada. Jen k menší
roztržce došlo a to když Chalí zarputile odmítal před nahráváním méně pít a více spát a po devíti pivech odešel bez klíčů a kreditu v telefonu do "Hajda". Naštěstí republika je malá a Chalího před nočním umrznutím ochránil náš kamarád Michalsson, na
kterého Chalí v první hospodě narazil.
Druhý den se nervozita zase trochu objevila, ale jen do chvíle, než dorazil Pan zvukař Pavel se psem Blahošem. Prostě řeknu Vám, je to fakt zlatej člověk. Během nahrávání se samozřejmě ukázalo, že písničky nacvičený nemáme, a co vůbec, že vlastně vůbec
neumíme hrát. No ale Pavel z tý hrůzy stříhal a stříhal a brousil a brousil, až vybrousil, no nebojme se to říct, klenot. No na to, jak jsme hráli, ta určitě. Ve výsledku tak vůbec není poznat, že neumíme hrát. Ještě nutno podotknout, a všem případným
reptalům vecpat, že nejmenší problémy s narháváním a nejlepší nápady jak to celé oživit měl Chalí.
Posoudit náš počin bude na Vás a snad bude co soudit již brzo.
No a prostě ještě jednou nutno až do samotného nebe vychválit Pavla. Nechci už nikdy do studia jinam a k Pavlovi nazpátek chci rychle. Slává, sláva, sláva mu!!!!
