Hlášení z Kavkazu
Upraveno:Pozor pozor, hlásíme, že Pjótra žije! Je v pořádku a bez zvláštní újmy na fyzickém zdraví se právě nalézá v oblasti Kavkazu, tedy jmenovitě v zemi Sakartvelo, česky Gruzie. Taková ta postsovětská země, vyhlášená kvalitním vínem, čačou, milými lidmi, jejich výdrží při pití alkoholu a vysokým počtem ortodoxních kostelů.
Já vím, že moji známí už to stejně většinou ví, páč na mým Fb profilu mám uvedené jakési Tbilisi, Gruzie (a jó, mám teď aktivovaný účet, to já dycky v zahraničí, páč kvůli rodině a tak a všem těm známým a friends, co mě najednou postrádaj - ale, když jsem v ČR, tak nikdo nic co - pche, pokrytci!), nu ale protože myslím i na ostatní fandy mýho blogu, tak tu mojí tráveler story klidně shrnu ještě jednou. Pokusím se co nejkratšeji (je to česky?) a možná hodím i nějaký ty pics, s těma je to dycky lepší.
(Tam někde na západě je ta naše super Evropa)
Náš příběh však začíná v Turecku, zemi muslimánské, plné mešit a z našich klasických evropských map v diářích máme dojem, že je velká třeba jako Německo. Jenže to jsme se zase my Evropani sekli, páč Turecko je velké asi jako Francie a Německo dohromady a to mi taky neřekli, když mě moje univerzita posílala na Erasmus někam na jih do Adany, kousek od Sýrie a já si bláhově myslela "pohoda, o víkendu se dycky podívám do Istanbulu." No to víš že jo. Celý dvě časový pásma.
Jestli je něčeho v Turecko fakt hodně, tak jsou to v první řadě:
1) lidi, přesněji 60 milionů
2) druhy kebabů, což mě jako vegetariánku fakt hodně těšilo ("Adana Kebab, you have to try this, it´s really special and famous!" "What part of - I don´t eat meat - you haven´t understood?")
3) salsa kluby - bez komentáře
4) lidi, kteří nikdy v životě neviděli dredy a potetovanou holku
5) lidi, pro který je úsměv a pozdrav pozvánkou do postele
6) mešity. Ta adanská je v celý Adaně jedinou zajímavou stavbou. Se super parkem. Vot vsjo, jak by řekli soudruzi z Gruzie.
A taky velký horko. Adana je nejteplejší místo v celým Turecko, což má za následek nejvyšší kriminalitu a po Erzurum nejvyšší koncentraci konzervativních lidí. Fakt se mě neptejte na historky z denního života pokérované dredaté veganky žijící v tomhle prostředí. Dík za pochopení. A to jsem si myslela, že když jsem přežila Indii, tak už přežiju všechno a turecká riviéra bude slabý čajíček. V Indii aspoň dělí lidi na vegetariány a nevegetariány.
Takže 4 měsíce mýho života v Adaně jsou plné životních výzev jako odmítání Turků a jejich návrhů, snahy studovat ve čtyřicetistupňových vedrech a vysvětlování, že nejíst maso znamená nejíst ani kuře a ne, fakt díky, nemám chuť na speciální adanský kebab a je mi jedno, jestli tím urazím něčí tradici.
Moje přirozeně hipísácká a vysmátá povaha se poněkud začíná měnit a na většině fotkách je můj úsměv poněkud křečovitý. Na fotkách následujících po párty, kde mi nějaký polský studenti medicíny hodili něco do pití a já byla následně tři týdny paralyzovaná v psychóze s halucinacemi, insomnií a výpadky paměti, už ten úsměv nenajdete a nejspíš ani žádné fotky. Což mě taky donutilo si konečně koupit letenku domů a vyhledat tam odbornou pomoc, aby mě někdo z tý psychózy dostal. Mezitím rozplétám dredy, páč originalitu jsem sice dycky zbožňovala, ale někdy je spíš na škodu.
(V Berlíně už je povoleno se smát)
Střih, přilétám do Berlína a ani si moc nevybavuju, jak jsem byla schopná tu cestu zvládnout. Nicméně vítej na evropské liberální půdě, možná nejvíc liberální a co osud nechtěl - bo spíš chtěl - potkávám tam 60-letýho hipíka Roberta, který je mimo jiné i psychiatr, co vystudoval na Oxfordu a na Berkeley. Takže má dost uvolněný přístup, zve mě k sobě a já naplněná klidem a obrovskou úlevou strávím svou první berlínskou noc pokecem s tímhle úžasným člověkem, který se o mě stará, balí si při tom jointy a cvičí jógu a dost mi pomáhá i po psychické stránce.
(Jednou se nás někdo zeptal, jestli jsme manželé.)
V Čechách se jakože pomalu dávám do kupy a připravuji se na pár posledních týdnů v Turecku, protože tam prostě to studium musím dokončit a ne, psychický problémy, který se musí léčit, nejsou omluvou pro přerušení studia, aniž bych nemusela vracet celý grant. To by bylo docela blbý, páč tolik peset už nemám, takže welcome back to Adana a teď už to bude v cajku.
Někde se tam ale už musí objevit Gruzie, protože tu jsem během následujících deseti měsících navštívila celkem čtyřikrát a už při prvním dnu v Tbilisi mi bylo jasný, že v týhle zemi chci prostě být delší dobu a ne se tu jen mihnout. Dobrý lidi, samý fajn
náhody, alternativní a undergroundové mládežnické podloží, příjemný klima a hory, co vypadaj při přejezdu z tureckého Karsu téměř jako Krušné Hory. No prostě domov.
Po lednovém výletu do Gruzie následuje úspěšné dokončení Erasmu a já se vracím domů, jakože se i docela těším a doma ... na mě čekaj samý super jobovky. Žádná práce, žádný peníze, žádný podnájem, smrt mojí babičky a další předávkování mýho bratra
antidepresivy a téměř loučení i s jeho životem (nakonec to přežil). Jeden by si řekl, že to může bejt i horší - a ono taky bylo, páč moje schíza nebyla úplně vyléčená a tyhle věci a ještě pár dalších mě uvrhly do prapodivnýho stavu tak silných výpadků
paměti, že jsem si nepamatovala nic z předešlého dne. Když se mě někdo zeptáte na to, co jsem dělala v únoru a březnu, tak vám toho moc neřeknu, protože si toho moc nevybavuju. Ale v hlavě mi utkvěl můj revoluční článek v Britských listech a moje ukončení studia, páč jednak jsem na to neměla dost psychických sil a jednak už mě ta celá společnost se svým pitomým nastavením dost frustrovala.
(Jo a taky jsem si v týhle době oholila hlavu, páč tý společenský provokace pořád nebylo dost.)
Takže jsem v Ústí nad Labem, bez práce, bez školy a téměř bez identity a když nemám co dělat, tak brouzdám po veganských blozích, vařím, jím a tloustnu a občas si udělám výlet do Německa, páč jsem si vzpomněla, že tam žijou mý německý kámoši, co studovali v Ústí a já je navštívím v Jeně, abych i je šokovala svým novým účesem a užila si ty super levný německý veganský restaurace.
(Kluci jedni ušatý, udělala jsem pro ně jedno vzpomínkový video z našich nekonečnejch večírků, který mě přinutili se o Němce a jejich kulturu zajímat trochu víc, páč jsou prostě super.)
Pak vidím levný letenky do Istanbulu, říkám si, hmmm tam jsem ještě nebyla, pokud vím, tak to zabookuju na celý jeden víkend. Co čert / osud opět nechtěl / či spíš chtěl, přesně v týhle době mě začíná shánět jeden kámoš z Gruzie, kterýmu jsem z nějakých důvodů utkvěla v paměti a já si najednou vybavuju všechno o Gruzii a uvědomím si, jak mi pekelně chybí a vlastně jsem tam chtěla zůstat. Z Istanbulu stopuju autobus do Tbilisi a vítá mě tu Beka a ostatní kámoši a kámošky a mně je zase fajn.
(Moje nejlepší gruzínský kámošky v baru Canudos, kterej mi docela změnil život.)
Květen je dycky nabitej láskou, vždycky se tam objeví nějaká ta romance a moje gruzínská romance bude nejspíš pokračovat, páč po mým návratu do Čech se Bekovi v tuhle dobu ještě stýská. Nicméně přilétám do Vídně a první stop, který mě bere do Čech, je Turek z Adany (cože???) a druhý je Íránec, který měl za manželku Češku, umí pár milých slov v češtině a páč jsem kráska v nesnázích, tak mě bere pod svá ochranná křídla, přespím u něj a pak mi ještě zaplatí autobus do Čech. Zbožňuju Íránce. Mimochodem první Íránec, kterýho jsem v životě potkala a bude se to s těmahle týpkama ještě stupňovat. A taky se dozvídám, že letošní Rainbow Gathering (takový ten hippies měsíční festiválek v horách naplněný jógou, meditací, veganského vaření a bez alkoholu v horách bez elektřiny) bude letos mimo jiné i v Gruzii a to už jsou ty náhody teda trochu trapný, takže ani ne za měsíc vyrážím stopovat na Ukrajinu, abych tam chytla loď z Oděsy do Batumi.
(Tatíček Lenin v ukrajinském Charkově, odkud letím navzdory původním plánům do Istanbulu.)
Jenže v Oděse zjišťuju, že jediné volné místo na trajekt z Oděsy je až tak za měsíc a nacházím jedinou celkem a levnou rychlou možnost letět z Charkova do Istanbulu druhý den, takže bookuji noční vlak do Charkova a let a pak se ocitám... ano, zas a opět v Turecku. Tahle země mě prostě nehodlá pustit ze svých spárů. A zase mám na letišti ten nervózní pocit v žaludku, páč podle nových tureckých zákonů bych po opuštění Turecka neměla do země vstoupit následující tři měsíce a to já udělala během posledních 4 měsíců asi tak 6x, nehledě na to, že ta holka v mým pase s dlouhýma blond vlasama a super sexy makeupem mi není moc podobná. Zase mám kliku a pouštěj mě. Po pár propařených dnech v Istanbulu a u Galaty beru bus do Gruzie a v Kutaisi se setkávám s Bekou, který mě vítá objetím a větou "We should talk. I have a girl." No dobrý, trochu se zasměju, páč jsem to od něj tak trochu čekala a páč jsem do něj nebyla zas až tolik zamilovaná, odebíráme se spolu jako kámoši na Rainbow do hor Racha.
(A mám to pěkně zdokumentované tu poslední cestu do Gruzie.)
Rainbow je super, plný Íránců a Turků a je mi jasný, že už se nějakou dobu z toho Blízkýho Východu prostě nevymotám. Ale tyhle jsou samý hippies a mě pořád baví učit se turecky, protože jejich gramatická logika mě jen tak nepřestane udivovat. Pak přijíždím do Tbilisi, páč jsem trochu nachcípaná a jsem u Beky na hostelu (pořád kámoši, tak využívám ubytko zadarmo), ležim a léčím se a když se můj stav lepší, vyrážím do Canudosu na jedno pivko nebo dvě.
A tam potkávám za barem toho týpka, kterýho jsem potkala už párkrát předtím a ty jeho pozitivní vibrace mě fakt přitahujou a trochu se spolu opijeme a já ho musím dostat, ještě ten večer a nechat se okouzlit. Ali je z Íránu, je mu 31, ale je to stejnej cikán jako já, do Tbilisi přijel na dva týdny a už je tu 7 měsíců, bydlí taky na hostelu a je nám spolu fajn a po třech dnech se spolu jdeme nechat společně pokérovat.
OHM, páč je to home a "Sachli" v gruzínštině je taky home, páč ten byste měli mít všude s sebou, tam někde v hrudi u srdce.
Ali je pro mě ve spoustě věcech první (ani já jsem ještě nevyzkoušela v posteli úplně všechno, já vím, těžko uvěřit a k íránskýmu opiu se taky v Česku jen tak snadno nedostanete), občas mi doporučí něco z český literatury, co jsem ještě nečetla a na hostelu už okupujeme pouze jednu postel, dokonce děláme ve stejným baru a po dvou měsících vymýšlíme, co si zase necháme vykérovat a kam. Taky jsme chtěli v říjnu letět do Nepálu, ale nakonec jsme si to rozmysleli a za dva týdny pojedeme do turecký Alanyi navštívit mýho tátu, kterej tam jede na dovču a přitáhne mi pár věcí z domova, páč do Gruzie jsem teď přijela asi se třema tričkama, v kraťasech, s plavkama, spodním prádlem, kartáčkem na zuby a bez notebooku. Nemám tu ani svůj ručník a podprsenku a všichni už se mi smějou, že pořád střídám tři stejný trička. A taky doufám, že tátu netrefí šlak, ale Ali asi bude muset jednu noc spát někde jinde.
(Fucking hippies, to je náš nejoblíbenější komentář.)
Kdy se budu vracet do Čech? Zapeklitá otázka. Myslím, že nejdřív v říjnu, páč si musím nejdřív vydělat na letenku a taky mi Babboo z Hellu musí dodělat kérku na zádech. Ale protože Gruzie na mě působí blahodárně a mně se vrací paměť, spí se mi tu dobře a nemám žádný halucinace (teda, aspoň doufám... ) tak tu ještě nejspíš nějakou dobu pobudu. A protože díky zpětnýmu vzpomínání se mi odhaluje celá tahle moje traveller/psycho story a protože i mým známým to připadá docela zpracování hodný, tak se vrhám ve volných chvílích do Wordu a píšu. Takže si počkejte na kompletní příběh s detaily, jehož počátky si můžete přečíst na mém tumbleru: http://petrastillalive.tumblr.com/ (nutno trochu zalistovat).
Gaumarjdžobát aneb gruzínsky ahoj a dávejte na sebe pozor (moje nejoblíbenější věta, kterou mi všichni vysílají z Čech - jó budu, nebojte).
Takže zatím naviděnou a snad zase v nejbližší době obnovím tento blog.
