Čís Muž, 33 let / Planá nad Lužnicí

Prsty bubnují do klávesnice v šíleném rytmu myšlenek, krátka odmlka jako nádech před skokem do hluboké tůně vlastní mysli...nikdo nechápe, nikdo nezná tvé tajemství, nikdo neví proč každý úplněk mizíš a vracíš se až za tři dny... Jedu do lesa daleko za město. Skrývá se tam bunkr, dříve prosicen dětským smíchem, dnes porostlí mechem a travou. Tam na Ní čekám... Společně se prodíráme mezi stromy, které šumí jak dav přihlížejících. Zastavíme se až na mýtině, kde nás svím pohledem hypnotizuje vševidoucí oko měsíce. Chvíli nehnutě stojíme. Náhle začne všude kolem znít hudba. Orchestr cvrčků začíná své vystoupení. Přichází gradace a my se dáváme do vášnivého tance. Končí jako vždy dlouhým polibkem... Ráno se probudíš do bolestné reality. Z očí se ti řinou slané potoky slz. Vzlikáš jako raněné zvíře. Necitíš nic, jen bolestivý smutek. Odevzdáváš se mu, propadáš se do prázdnoty, kde čas plyne jinak. Si tam jen Ty a Tvůj smutek. "Vzlik, vzlik." Krev ti tuhne v žilách, srdce se zastavuje. Probere tě až teplý paprsek druhého vševidoucího oka. Srdce začne zase bít, buší jako o závod. "Proč? PROČ?!" řveš na celý les, na celý svět. Řveš tak, aby tě slyšela sama smrt. Ta, kterou tak nesnášíš, protože Vás oddělila. "Proč si mi jí vzala? PROČ?! Proč?"..."Vzlik."...Šílené tempo mých prstů ustává, rytmus se strácí. Myšlenky a vzpomínky odplouvají a nahrazují je jíné. A já jen počítám minuty do dalšího úplňku. Do další noci, kdy budu s Ní...