optimisticky lazená jarní báseň
tento text jsem kdysi napsal pro Oversight, ale nakonec jsme se ho rozhodli nezhudebnit, protože je obludně nezapomatovelnej... nedávno jsem si ho přečet a celkem se mi líbil, takže okuste něco z mého pera (teď nenarážim na článek, který mám v galerii:)
SOUD
Světlo se vytrácí, na prahu otálí tma, v závoji z temnoty zahalen strach
Pomalu procitáš z objetí deliria, svědomí dosedá na misky vah
Prokletí iluze a clony alkoholu, vzápětí nastolí vládu tvým snům
Topíš se, polykáš, cítíš chuť svého bolu, rozsudek vynáší: konec tvým dnům
Duše se vznáší v tíze své gravidity, chce pomalu vzlétnou k milenci: svědomí
Šťastní rodičové zlých činů kosí tvé city, sráží tě dolů, vždy znechuceni nevolí
Potřeba poháru s esencí duality, skořápku zanechat a stopy jen
Tvá touha nevidět náznaky reality a v hlavě volání: je to jen sen!
Temnota snáší se, dopadá na tvé kosti, hrůza již odkládá žalostný háv
Mučí tě, vzpomínáš - na tváře nevinnosti, těžko se dovoláš svých lidských práv
Přízrak se pomalu blíží, zástup zatracenců mu vzdává svůj hold
Obraz zlámaných nehtů zarytých v mříži, v koutku úst hlen, nenabitý kolt
Světlo se vytrácí, na prahu otálí tma, v závoji z temnoty zahalen strach
A živel laská tě, přísliby intimity, u nohou postele víří se prach
Tělo žár upálí, duši tvou očišťuje, na zdi kouř vykreslil tisíce map
Smrt urnu nachystá, popel tam nahrnuje, v pařátu odnáší tvůj čerstvý skalp