Míra Muž, 46 let / Pardubice/Seč

Bude to brzy 18 let, kdy jsem začal lítat po pódiích, nejdříve s basou, pak kytarou, abych se pak nadobro usadil za bicími.V polovině 90. let byl hlad po kapelách, nebyl problém si zahrát na větších či menších akcích, dokonce i pivo a klobásu člověk občas dostal. Fungovaly zábavové kapely, které nejenže uměly hrát, ale dokonce si dokázaly vydělat na slušné živobytí. I na takových vesnických tancovačkách jsem si zahrál - ono, když na zábavu přijde 700 platících lidí, stojí to opravdu za to, navíc, pokud je člověku 17 let a vydělá tím docela slušné peníze a ještě je mezi spolužačkami a spolužáky z gymplu za hvězdu :oDD Dost důležité bylo to, že kapely si nekonkurovaly, domlouvaly se na společných akcích a povětšinou to bylo per huba, bez papíru a taky v pohodě.

Postupem doby, v závislosti na tom, jak se začaly lidem do rukou dostávat stále miniaturnější přehrávače, přestali lidi na zábavy, koncerty (divadla, kina, festivaly atd) chodit a hudebník, který zrovna neměl to štěstí, že nevlastnil Grammy nebo aspoň Anděla začal mít hlad. Jsme nyní o téměř dvě desetiletí dál a situace v amatérské hudbě je pořád stejná s tím, že už nefungují jiné hodnoty než smlouva, OSA, prachy a sraní na hlavu někomu jinému, jiné kapele, jinému hudebníkovi.

Celé to vede k tomu, že metloši neuznávají pop a obráceně, hádají se mezi sebou. Jeden práská na druhého, pomalu na sebe posílají OSu, protože když malá regionální kapela má zaplatit 50 tisíc flastr za produkci, je to pro ni likvidační. Vede to taky k ryze pragmatickému přístupu - budu hrát tam, kde za to dostanu prachy.Na druhé straně je spousta pořadatelů akcí, kteří dokážou naslibovat cokoliv, jen aby vytočili víc piv a víc lidí a pak skutek utek. Nejenže kapele nedá ani korunu, ale mnohdy si za produkci nechá ještě zaplatit pronájem, protože lidí na píííívo přišlo málo. Pro kapelu je to jen a jen utvrzení v tom, že bez papíru ani ránu.

V muzice, jako ve všem, se objevil duch mainstreamu, všechny kapely, který chtějí prorazit někam dál musí hrát jako Supporti, Keane, Muse (a to nemyslím zle - mám je rád taky),  Prostě každý se chce nějak proslavit, prorazit, ale každému se nepoštěstí, protože úspěch se neodpouští.

Po 18 letech hraní člověk může trochu zabilancovat. Ono se zdá, že dělat muziku a lítat po pódiích člověka musí bavit, jenomže to by musela fungovat i ta přidaná hodnota a to je to, čemu se říká kamarádství, schopnost táhnout za jeden provaz a nedělat všechno za prachy, občas udělat něco i pro ostatní. Leckdy to funguje i v kapelách slavných a to jsou mistři svého oboru. A naopak někdy to nefunguje ani v té nejzapadlejší začínající punkové kapele - nic proti pankáčům, to je jen příklad. V tom úplném finále to znamená to, že se kapela rozhádá kvůli tomu, že nejsou schopni se domluvit ani na elementárních věcech, jako je zkouška, doprava na koncert nebo blbej telefon. Alibismus je rovněž zlo, které nejen v muzice vládne. Typicky: "já myslel, že to udělá ten druhý..." to je prostě známka toho, že spolu lidi nejsou schopni komunikovat.

Muziku jsem začal dělat proto, že mě to baví a mám muziku rád - od klasiky až po death metal. Začal jsem hrát na nástroj jen kvůli tomu, abych něco uměl a mohl se odreagovávat. A kapelu jsme zakládali s tím, že je to úplně něco jiného, než jít s kámošem každý pátek na pííííívo :-). Ono to tak je, avšak s tím, že když začne mít kapela větší a větší ambice, musí tomu taky přizpůsobit svůj styl práce. To bývá základní problém havárie vztahů v kapele, protože najednou to začne ležet na bedrech třeba dvou lidí, případně se do toho neorganizovaně motají všichni, protože každý má svůj názor a přes ten nejede vlak.

S většími ambicemi rovněž stoupá požadavek na vybavení a to jde do desetitisíců, ne-li statisíců korun. Ideální je, když má každý svoje, protože při případné výměně členstva nevznikají problémy s vyrovnáním, protože muzikant povětšinou prachy nemá. :-)

Horší je, že s postupnou individualizací společnosti jde individualita proti tomu, co je smysl jakékoliv komunity, skupiny, party lidí. Je to vidět na nedisciplinovaných kapelách, kdy na pódiu každý ohulí svůj aparát, protože si myslí, že je na pódiu sám, popřípadě nejdůležitější :-). Na straně druhé je pocit ˇ" můžu se snažit sebevíc, oni na to stejně serou, tak proč bych to dělal" - tento pocit bych řekl, že není spouštěčem nějakého problému, je to rovnou konec, protože s tím se nedá dlouhodobě vydržet.

Ovšem zásadní problém je tehdy, kdy se v kapele objeví nějaká křivárna, a nebo pocit, že někdo z kapely nehraje úplně čistě a to není jen hra na nástroj. Tento pocit může kapelu docela spolehlivě rozbourat a je úplně jedno jestli to ve finále je nebo není pravda. Na tom už dojela spousta muzikantů, výtvarných kroužků a já nevím čeho všeho, koneckonců i firem a manželství. Alibismus totiž přímo k těmto věcem svádí, svádí ke lžím a neschopnosti říct něco do očí a na rovinu, a tím se myslím hlavně nepříjemné věci.

Kdysi se to řešilo normálně po chlapsku - udělal jsi podraz, dostal jsi do držky a bylo to vyřešené.

Dnes se každý ohání právem na názor a demokracií. Jenže demokracie v kapele, která to chce někam dotáhnout funguje pouze do té chvíle, než je potřeba něco rozhodnout.  To se pak ukáže, kdo je vlastně vůdce kolektivu a jestli má tah na branku. Problémem je, zda se to ukáže tak, že za případný neúspěch nebo havárii rozhodnutí najednou nenese nikdo odpovědnost.

Kdysi dávno vznikl pojem showbusiness. Za hraní a dobré hraní byly prachy, lidi si kupovali desky a muzikant mohl tvořit bez existenčních, i když leckdy s existencionálními problémy. Dnes je to tak, že lidi platí za sračky, které se nějakou cestou (buď přes prachy nebo postel) dostaly do rádií. Kulturním dědictvím nazýváme botoxový odpad nejhoršího ražení, ale lidi to z nostalgie jako ovce kupují.

Už to bohužel není show, už je to jen business a to ve spojení se ztrátou iluzí o rovném jednání. Už zbývají ostré lokty, prachy a vychcanost vysokého řádu. Z muziky se vytrácejí kámoši, kteří by člověka podrželi, když se topí ve sračkách, naopak lidi jsou schopní člověku šlápnout na ruce, když se z posledních sil drží. Slovo chlapa se nedrží, protože máme právníky, papíry, práva. Do muziky taky přišel fenomén "všechno ochčiju", ale pravý muzikant to pozná.

Já jako muzikant jsem poznal díky muzice spoustu skvělých lidí, koneckonců ti poslední jsou ve vedlejším profilu, avšak prošel jsem taky spoustou zklamání, negací, podrazů, lží a křiváren.

Zahrál jsem si na opravdu velkých pódiích, hrál jsem na Trutnově, RFP, Buchlově, Slavkově, Sázavě, Votvíráku. Hrál jsem i v malých klubech, kde byli lidi vděční, že je někdo chce bavit. hrál jsem i pro 5 lidí a užil jsem si to bez stresu. ve Wembley jako Queen, na Sonisphere jako In Flames nebo v Central parku jako R.E.M. si asi nikdy nezahraju, ale svůj sen jsem si splnil.

Negativní pocity začínají nebezpečně převažovat. Chtěl jsem ještě nějaký ten rok hrát a bavit se tím. Muziku beru jako relax, ne jako výplň. Bohužel přináší s sebou více starostí, než radostí a já chci dělat muziku pro lidi, radost a tu show. Nikdy ji nebudu dělat pro prachy.  Show se vytratila, zůstal business a toho já se  nechci účastnit..

Díky.