Dagy M. Jůlie Žena, 33 let / Borač

Na střední škole se mi snažili vtlouct do hlavy ať to slovo pro mě přestane téměř existovat. Slovo nevím. Snažili se mi vysvětlit, že prý vím, jen si momentálně nemůžu vybavit. Nebyla bych to snad ani já, kdybych nešla proti tomuto výroku. Přiznávám, že nevím. Nevím často a nevím toho hodně. Nevím jak se mám, nevím co je za den, nevím ani kolik je hodin, skoro už ani nevím jak se jmenuju. Jediný co vím, že nejsem perfektní!, a tupým čuměním do zdi nenajdu otázky a odpovědi...

a proč to sem píšu zrovna dneska? proč právě teď?....protože právě teď se topím v depresi, právě teď mám pocit, že mi v "nouzi" nikdo nemůže, protože zrovna teď se moje hlava prohýbá pod tíhou nedávných událostí.Zrovna teď mě ovládá pocit, že sem nepotřebná,...když všichni (opravu všichni) pracujou a já chci pomoct, sem to já jediná, kdo není potřeba, sem ten kdo sedí a jen čumí. Pocit, že sem alespoň trochu důležitá a že někam patřím, ten mi teď opravdu chybí. Taky se nemůžu zbavit dojdu, že je na mě něco jinak, že jsem se nějak změnila. Nevím jak, nevím proč, nevím čím,..něco mi ve mě chybí. 

Chtěla sem sem i přihodit nějakej ten verš, kterejch mám plnej šuplík, a který se v posledních dnech staly mou náplní dne. Prošla sem snad všechny, ale ani jeden se mi nelíbil, a přesto většina z nich by mohla popisovat moje dnešní pocity.

Omluvte, že ani tento článek není perfektní,....a že nežije hudbou, jak by se asi slušelo.

S vyždímanými pocity snad Jůlie,...

Je zase sobota, teď spíš neděla ráno a já opět jen tak přemýšlím a řekla bych diskutuju se sebou, ale znělo by to jak samomluva, ale já přitom vůbec nemluvím. V hlavě mi kmitá až moc věcí, i těch co tam zřejmě nemají co dělat (i tento článek tu asi nemá co dělat) a tak jsem ve svém hlubokém zamyšlení, a zrovna tak rozmýšlím, kolik toho vidí oči, z pohledu posluchače, v některých případech jako diváka, které přijdou na nějaký koncert nebo popřípadě zábavu. Řekla bych, že občas nevidí nic, ba bych řekla, že v tu chvíli jsou někdy až slepé. Takovej člověk prostě dojde a vidí jen několik lidí na podiu co tam něco šmrdlichají a zpívají do toho a očekává od nich to nejvyšší nasazení a ty nejlepší výkony. Vidí akorát to před oponou. Přijdou na zábavu, zaplatí pro ně nehorázný vlezný, který je čím dál tím vyšší. Nevím, co by čekali, když všechno se zdražuje, nic není zadarmo, samo se nic neudělá a všechno něco stojí, a především bývá zvykem, že kvalita kapely se zvyšuje. Přesně tyto lidi ani neví, když zábava končí. Když na vás někdo ještě v půl 3 řve: „Čuráci, hrajte!“…jste sračky nebo už nemůžou, a vy máte za sebou 5 hodin na pódiu, málokdo by neměl chuť tyhle lidi poslat doprdele. Pro tyhle lidi zábava skončila, ale pro kapelu nic nekončí. Pro kapelu, která se třeba už od 6 hodin věnuje jen přípravám na večer, končí všechno zase až kolem 6, takže takový hraní je pěkná 12ti hodinovka a to ještě noční ke všemu. Někteří lidi toto prostě nevidí a nedokážou ocenit. I na takové zábavě se člověk dokáže nadřít a především do toho musí vrazit své úsilí a čas. Sem ráda, že takových lidí je jen malý procento (snad). I když sama v žádné kapele nehraju, ale i přesto že se jen nějaké účastním tak mě toto dokáže naštvat. Tě pic a tě bůh. Jůůůůlie

Neboť, protože a poněvadž jsou zimní večery dlouhé (a kratší asi nebudou), sklenka s vínem téměř prázdná a hlava dutá, řekla sem si, že bych ze sebe mohla vykecat něco málo (možná ještě míň) o svým prvním kontaktu s hudbou až do teď. Už ve školce,typuju, že mi bylo tak 5, jsem staršímu bráchovi strašně záviděla, jak mu ty bílý a černý věcičky vydávají krásnej zvuk. A tak sem si řekla, že hned jak začnu chodit do školy, budu chodit i na hodiny klavíru. Základy hry na klavír sem však hravě zvládala už ve školce, díky paní učitelce, která mě nechala paličkou břinkat do nějakejch barevnejch klapek a doma mi pak udělali na klavír stejně barevný značky.(Jen tak mimochodem: ty barvy si do teď pamatuju) Hodiny klavíru nebyly už ale taková sranda jak sem si myslela. Chtěla sem si hrát svoje a po svým, a ne nějaký stupnice, do kterých mě nutili, a který mi nepřicházely ničím zajímavý. Doba plynula a plynula,  a 8 let chození na hodiny klavíru, bylo najednou pryč jak pára nad hrncem. Byla to krásná doba, ale za krásnější považuju  dobu už 5-ti let, co si hraju svoje a po svým. To mě přesvědčilo o tom, že platí to, že čím víc vás někdo do něčeho nutí, tím míň to chcete dělat. Třeba se ještě na starý kolena rozhodnu hrát na jinej hudební nástroj, ale o tom, až v té době budu žít. Do té doby, zdarec. DMJ ;) :)