Studentská výzva k 17. listopadu 2008: Dejte nám dárek ke dvacetinám
Blíží se dvacáté narozeniny naší demokracie. Čekají nás velkolepé ohňostroje, megakoncerty
a kladení věnců. Jako studenti slavíme rádi a dobře víme, že 17. listopadu je proč. Poctivé narozeninové bilancování by ale mělo ukázat i jiné věci, než jak za dvacet let zbohatly naše pořadatelské agentury.
Nechceme se jen tak smířit s tím, že dnešek je lepší, než býval před dvaceti lety.
Ano, je mnohem lepší. Stále se tu ale až příliš dobře daří předrevolučním mustrům chování, které nás zatím řadí spíš k Balkánu než k demokraciím západního střihu. Dnešek totiž není jen dobou svobody a leckde rostoucího blahobytu, ale stále také
dobou korupce, arogance moci, všeobecné nedůvěry ke všemu společnému a společenskému, nebo také zarážející neúcty ke kulturnímu dědictví naší země.
Chceme proto oslovit ty, kteří nesou za naši zemi a její směřování největší odpovědnost:
politiky. Myslíme si, že naše demokracie si od nich ke dvacetinám zaslouží dárek, takový, díky kterému by mohla trochu dozrát. Nechceme od nich nic nového ani neobvyklého: jen to, co už léta slibují a co mělo být přirozenou součástí naší cesty ke svobodě.
Chceme, aby odstranili čtyři z největších legislativních absurdit. Chceme, aby:
- konečně zavedli slibovanou regulaci lobbingu
- definitivně omezili svůj vliv na jmenování mediálních
rad
- doopravdy omezili poslaneckou imunitu
- nadobro odstranili praxi legislativních přílepků
Regulace lobbingu
Ve vyspělých demokraciích je lobbing běžná a víceméně férová věc. V Česku je to takřka
sprosté slovo. Není divu. U nás jsme totiž ze všech stran zahlcováni nevyřešenými korupčními kauzami, podezřelými zakázkami a mlžícími politiky. A jakmile slyšíme, že u politiků někdo prosazuje nějaký zájem, hned za tím tušíme špínu. Lobbista, ten je
přece s politiky jedna ruka. Kličkuje po radnicích a sněmovních kuloárech, v mobilu má spoustu kontaktů a v kufříku alespoň pět v českých, které může za službičku vyskládat na stůl. Politik je spokojený, lobbyista je spokojený a občané zase
ostrouhají.
Připadá vám to nadsazené? Jak to chodí doopravdy, se ale můžeme jen dohadovat. Veřejnosti
totiž chybí jakákoliv možnost dozvědět se, co se za dveřmi našich politiků děje. Nemáme žádný zákon, který by lobbingu jasně stanovil pravidla a umožnil jeho kontrolu. Český politik se může stýkat s kýmkoliv a dohadovat s ním cokoliv. Lobbing u
nás tedy může sloužit stejně tak dobré věci, jako i mafiánskému kšeftaření – viz kauzy Unipetrol, Gripeny a další.
> Přitom tradice Spojených států nebo Velké Británie, Nizozemí a dalších evropských zemí ukazuje, že to jde i jinak. Lobbing je tam docela normální práce, která může prospět také veřejnosti. Využívají ho zájmová občanská a profesní sdružení, aby
zákony, které se jich týkají, postrčila správným směrem. Celé to funguje proto, že v těchto zemích má lobbing jasná pravidla. U nás může v klidu a potají lobbovat každý, kdo má dost peněz a sežene si ty správné kontakty. V Evropě mají lobbisté
vlastní profesní sdružení s přísnými pravidly. Lobbisté musí mít registraci, musí přesně uvádět, čí zájem zastupují, u koho lobbují a jakými prostředky ho přesvědčují. Lidé tak vědí, s kým a proč se jejich zastupitel stýká a že ho lobbisté
epřesvědčují penězi, ale argumenty. Lobbista pod veřejnou kontrolou si pak dá zatraceně pozor na nějaké nekalosti – stály by ho pověst i práci. A pro politiky bude mnohem těžší bratříčkovat se s postavami, které mají nečitelné
zájmy.
Dokud u nás lobbing nezíská jasná a přísná pravidla, budou řeči o vymýcení korupce a
klientelismu, které naši politici tak rádi vedou, jen planým žvaněním. Regulaci lobbingu nám už loni slíbila vláda. Na začátku letošního roku s tím halasně přišla i opozice. Naslibováno tedy už máme. Teď jen aby z toho byly i nějaké
výsledky.
Mediální rady
„Když Česká televize natočí reportáž, o níž si budeme myslet, že je vůči nám tendenční,
může o tom náš vyslanec s ředitelem promluvit a žádat vysvětlení. A třeba chtít, aby se podobné nedostatečnosti neopakovaly.“ To řekl David Rath novinářům. Zatímco v Německu nebo v Británii by takový požadavek považovali za vtip, u nás to příliš
k smíchu není. Vzpomeňme například na ředitele Českého rozhlasu, který za kritickou reportáž vezl omluvu Pavlu Rychetskému osobně až do Brna. Politici tu mají v rukou páky, kterými svobodná média snadno promění v bezzubá a nemohoucí
zařízení.
Naši zákonodárci trpí představou, že jim má být dovoleno regulovat všechno – dokonce i
média, která by jim měla nastavovat zrcadlo a do jisté míry dávat mantinely. Svoji představu pak naplňují prostřednictvím mediálních rad. Ty obsazují čistě politickým klíčem – a namísto uznávaných profesionálů v nich pak může zasednout třeba
koulařka Fibingerová, málem i předrevoluční cenzor Kučera, případně – jako v radě ČT – Dana Makrlíková, která zároveň pracuje pro televizi Prima.
Veřejnoprávní média tak jsou ovlivňována radními, kteří se cítí být odpovědni konkrétním
politikům, ne veřejnosti. Mají pak tendenci volit slabé a ustrašené ředitele, jimiž je možno snadno manipulovat. A ovládají média argumentem takzvané „vyváženosti“, což v praxi znamená povinnost mechanicky vyhovět všem politickým
tlakům.
Změna k lepšímu se skrývá v nastavení zákona. U nás mají obsazení rad cele pod palcem
poslanci. Je sice pravda, že o jejich složení rozhodují na návrh nezávislých sdružení. Jenže nic neurčuje, které organizace smějí kandidáty navrhovat. Není pak nic jednoduššího, než sehnat pro svého předvybraného koně jakékoliv pidisdružení, které je ho
ochotno navrhnout. Pro srovnání: v Německu to mají v kompetenci i obecně respektované instituce, jmenované přímo v zákoně. I u nás by se nabízely univerzity, profesní komory či církve. Nejnutnějším základem ale je, že jmenovací pravomoc bude
alespoň trochu rozdělená. To by si ale poslanci nesměli myslet, že mají patent na všechno.
Omezení poslanecké imunity
„Poslance ani senátora není možné trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem.
Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“ To říká česká Ústava. Při současné úrovni české politické kultury stačí tyto dvě věty k tomu, že se zákonodárci s trochou šikovnosti vyhnou postihu za jakoukoliv špatnost. Senátorce Janáčkové
takto projdou veřejně pronesené rasistické výroky (Senát ji nevydal, protože se prý stala „ obětí politického boje“) Není divu, že se imunita hodí lidem typu Vladimíra Železného: jste podezřelí z daňových úniků? Pořiďte si
mandát.
Přitom nejde o to, že v praxi bývá mnohý hřešící poslanec či senátor nakonec imunity
zbaven. Není totiž žádný důvod, proč by se měli poslanci lišit od ostatních občanů tak pochybným privilegiem. Privilegiem, které v nich posiluje pocit beztrestnosti a mocipanské nadřazenosti. Nehledě na to, že poslanci a senátoři mají důležitější
úkoly, než zabývat se každým svým kolegou, který se někde v opilosti vyboural. Jistě, k účelovému nařčení může dojít. Ale od toho se máme snažit o nezávislost soudů a akceschopnost policie.
Ale především: proč má imunita chránit poslance i dávno potom, co opustil funkci? Na
Západě, například v Německu, něco takového platí maximálně pro hlasování a výroky učiněné při výkonu mandátu. V Belgii či Lucembursku se veškerá imunita týká jen období, kdy zasedá parlament. A Velká Británie nebo Nizozemsko dokonce ukazují, že
demokracie existuje i bez imunity. Navíc je tam vžité, že politik podezřelý z nekalosti prostě bez výmluv a bez průtahů odstoupí. V případě, že se ukáže jeho nevina, získá své křeslo zpět.
Rozsah zdejší imunity je zkrátka nesmyslný. V zájmu nás všech přeci je, aby se každému
podezřelému mohla podívat na zoubek policie a justice – ne jenom poslanečtí soudci amatéři.
Zrušení legislativních přílepků
Zákonodárci se od ostatních lidí neliší jen posvátnou aurou beztrestnosti, ale i jakousi
speciální logikou, nám občanům dosti neproniknutelnou. Pár příkladů: Zákon o provozu na pozemních komunikacích, kterým byl zaveden „bodový systém“, zahrnoval novelu zákona o vinařství a vinohradnictví. V živnostenském zákoně narazíme na novelu
upravující zákon o zoologických zahradách. Mluvíme samozřejmě o přílepcích. V zákonech kvůli nim vzniká takový zmatek, že přinejmenším pravidlo „neznalost zákona neomlouvá“ se stává v podstatě nesmyslným. Není přeci dost dobře možné hledat
pravidlo z jedné konkrétní oblasti v celé sbírce zákonů.
Jenže to není všechno. Poslanci mají, zdá se, své přílepky velmi rádi. Umožňují totiž
obejít běžný schvalovací proces a uniknout pozornosti médií, veřejnosti a často i ostatních poslanců. Není tak problém prosadit pochybné věci, které by jako řádný zákon nikdo neschválil – nebo alespoň ne tak snadno. Přílepek ovšem může posloužit i k
fikanějším manévrům: znehodnotí zákon, který je poslancům nepohodlný. Letos v únoru si například poslanci už opět chtěli omezit imunitu. Na poslední chvíli ale k návrhu byla přidána pasáž, která zbavila komunální politiky odpovědnosti za
přidělování veřejných zakázek. O přílepku se tentokrát vědělo předem, zákon nebyl přijat a poslanci byli z obliga – hrdinně přece zabránili ještě mnohem absurdnější beztrestnosti.
Proti přílepkům loni v lednu zakročil Ústavní soud. Precedens proti zákonům s přílepky
už tedy máme. Jenže na rychlost, s jakou poslanci přílepky produkují, ústavní soudci nemohou stačit. Tuto praxi je prostě potřeba odstranit přímo v poslanecké sněmovně.
V mnoha evropských zemích obsahuje jednací řád parlamentu nebo přímo sbírka zákonů různé
fígle, které brání poslancům přidávat do zákona kdykoliv cokoliv. A nejsou nijak komplikované. Leccos se vyřeší tím, že návrhy na změny v zákonech je možné podávat pouze kolektivně. Třeba v pěti poslancích jako v Belgii nebo jen za celý
výbor, získá-li v něm návrh podporu jako v Maďarsku. Ještě účinnější je stanovit pravidlo o podávání pozměňovacích návrhů s předstihem. V Estonsku je to nejvýš deset dní po prvním čtení, v Litvě alespoň po 48 hodin před druhým čtením.
A ve třetím čtení už by se návrhy neměly předkládat vůbec, to je už jen pro drobné korigování. Po celou dobu může být navíc zákon dostupný veřejnosti na internetu.
Dvě až tři jednoduché úpravy v jednacím řádu sněmovny a mohli bychom se přílepků
zbavit. Zbavili bychom se tak zmatku v zákonech i nečitelného prostoru pro prosazování pochybných zájmů. Stačila by dobrá vůle poslanců. Že se s tím dosud nic nestalo? Ale vždyť už víte – poslanci mají své přílepky velmi
rádi.
Ať už jde o regulaci lobbingu, odstranění politického vlivu na média, omezení poslanecké
imunity nebo zákaz přílepků, nijak nezáleží na tom, jestli je ideologie politiků oranžová, modrá nebo růžová s fialovými puntíky. To, co si od zákonodárců ještě po dvaceti letech musíme vyprošovat, má většina demokracií od Lotyšska po Spojené státy
už dávno vyřešené. Pokud u našich politiků zase převládne pohodlnost nebo obavy o ztrátu vlivu, bude to za rok pěkná oslava: naše demokracie sice oslaví dvacet let, ale bude pořád jenom nezodpovědnou puberťačkou, kterou cloumají kdejaké sobecké a
momentální zájmy.
Za rok se toho dá stihnout hodně. I ve sněmovně. Nechceme toho snad tak moc, když žádáme:
Politici, dejte nám dárek k narozeninám.
A jak to zatim dopadlo
no je leden 2010 a zatim se na politické scéně nezměnilo vůbec nic tudíž studenti bohužel dostaly hov....
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Den D - 6.června 1944
Dovolil jsem si sem dát k tomuto datu tento článek + několik fotek.
Je to pro mě velký mezník naší civilizace 20 století.
Skláním těmto lidem velkou poklonu:
----------------------------------------------------------------------
Začalo svítat a proti normandským břehům se blížila vojenská flotila spojeneckých vojsk - velké bitevní lodi, křižníky, torpédoborce a přistávací lodi. V 5:58 se na celém horizontu mezi Caen a Vierville-sur-Mer před zraky ohromených německých
hlídek objevila spojenecká flotila. Spojenecká letadla začala ve vlnách bombardovat německé pozice na pobřeží. Německé hlidky ohlásily celkem asi 5000 spojeneckých lodí.
Po intenzivní letecké a námořní přípravě se na pláže začalo vyloďovat 5 divizí. Američané vystoupili na pláž Utah na jihu od Cotentinu a na pláž Omaha mezi Vire a Vierville. Britové vybudovali tři předmostí mezi Bayeux a Orne na plážích Gold, Juno a
Sword.
Generálplukovník Alfred Jodl se probudil v šest hodin ráno. Ani on nevěřil, že probíhá skutečná invaze a odmítl uvolnit tankové zálohy.
Ve vězení v Caen Němci vyvedli na dvůr vězně a bez soudu je postříleli z kulometů.
V 9:33 vydává pobočník pro tiskové záležitosti generála Eisenhowera zprávu: "Pod vedením generála Eisenhowera začaly dnes ráno spojenecké námořní síly za silné podpory letectva vyloďovat na severním pobřeží Francie spojenecké armády."
V bytě polního maršála Ernsta Rommela zazvonil telefon a v 10:15 major Spiedl Rommelovi sdělil, že invaze skutečně začala.
Jako první vyrazili spojenečtí vojáci v 6:30 k plážím Utah a Omaha. Situace na pláži Omaha byla vůbec nejhorší. Na pláži Němci umístily řadu překážek a nástrah: podvodní betonové kužely s připoutanými minami, železem pobité kmeny stromů, kolejnice svařené
do ocelových ježků a miny zahrabané do písku.
Pláž se po několika metrech zvedá do prudkého svahu. Na pláži Němci vybudovali řetězec obranných betonových bunkrů s těžkými kulomety a minomety a další opevnění na vrcholu svahu. Kolem bunkrů a na strategických místech byly rozmístěny protitankové a
nášlapné miny. Obranu pevností zajišťovala 352. dělostřelecká divize, která se zuřivě bránila a způsobila Američanům těžké ztráty.
Jen v první vlně útočilo 3 000 mužů. Mnozí se ke břehům vůbec nedostali a zahynuli ještě na moři, když jejich čluny byly zasaženy nebo narazily na miny. Přežila jen necelá třetina všech vojáků.
Pro německé vrchní velení západní fronty představovalo vylodění očekávané již od května velké překvapení. Obránci byli zaskočeni množstvím spojeneckých prostředků a zejména tím, že se na britské straně objevily specializované tanky, které se vylodily v
první vlně a jejich úkolem bylo zničit minová pole a útočit na německé bunkry v přímé spolupráci s pěchotou. Tanky nebyly použity na pláži Omaha a to bylo zřejmě příčinou těžkých bojů s německou obranou. Německé překvapení ještě znásobilo špatné počasí.
Od 3. června nad průplavem zuřila bouře, která přinutila vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Eisenhowera akci odložit o 24 hodin. Německá obrana se kvůli špatnému počasí domnívala, že k útoku spojeneckých vojsk nemůže dojít a přerušila hlídkovou
činnost kriegsmarine.
Kolem sedmé hodiny na pláž Omaha dorazila druhá vlna. Situace na pláži byla stále kritická. Německý minomet a dělostřelecké baterie, zcela nedotčené útokem Spojenců, odrazil veškeré snahy proniknout do vnitrozemí. Německé kulomety bránily jakémukoliv
pohybu vpřed. Vraky člunů se hromadily při pobřeží a bránily přistávajícím člunům druhé vlny v přistání. Jen asi jedna třetina mužů první vlny dosáhla pobřeží. Spojenci zde ztratili většinu těžkých zbraní. Vojáci, kteří peklo nepřátelské palby přežili,
neměli jinou šanci, než se skrývat za písečnými dunami a pokoušet se dostat k patě srázu. Mnoho vojáků bylo zastřeleno, ale někteří byli zraněni a dlouhé hodiny trpěli bez naděje na pomoc v krutých bolestech. Další vlna již musela překonat stoupající
příliv a soustředěnou německou palbu, aby se připojila k první vlně, skrývající se v písečných dunách. Třetí a čtvrtá vlna se nemohla vylodit a uvažovalo se o ukončení invaze na této pláži. Plukovník G.A. Taylor však vojáky hnal do útoku.
Námořní dělostřelectvo se pokoušelo podpořit přistávající vyloďovací čluny poblíž pláže. Vojáci postupovali v několika útočných vlnách, ale většina z nich byla zraněna nebo zabita. Posádky lodí s rostoucí hrůzou sledovaly masakr na pláži. Konečně se
některým americkým vojákům podařilo probít na pláž jen několik stovek yardů od srázu, kde se pokoušeli zničit německé opevnění. Někteří vojáci se dostali až k opevnění a pokusili se granáty zneškodnit německé obránce.
Od 7:30 do 12 hodin američtí vojáci na pláži Omaha pomalu krok za krokem postupovali ke svahu pláže, aby se dostali na planinu nad ní. Neměli prakticky žádný prostor k manévrování a proto postupovali přímým útokem. Útočné vlny nikdo neřídil, jednotky
postupovaly zcela samostatně s jediným cílem - probít se vražedným ohněm na planinu. Jednotky útočily na německé pevnosti v malých skupinách.
Snad nejhorší částí pláže Omaha byl Dog Green, vysoký skalnatý útes Pointe du Hoc, kde Němci v systému pevnůstek bránili Vierville za podpory boční dělostřelecké palby na západní straně. V tomto sektoru se vylodila C skupina 2. praporu Rangers pod velením
podplukovníka Jamese E. Ruddera (LTC, Lieutenant- Colonel). Úkolem praporu bylo zdolat asi 100 stop vysoký útes a dobýt německé pevnosti. Jeden ze šesti LCA se potopil asi 900 metrů od pobřeží a většina mužů se utopila kvůli těžké výzbroji a výstroji.
Zbývající čluny přistály v hloubce asi 1 až 2 metry a muži museli překonat asi 30 metrů viditelných překážek. Když se vojáci na třech lanech snažili člun dovléci ke břehu, němečtí obránci spustili silnou palbu z automatických zbraní. Vojáci se pokusili
potopit pod vodu a dostat se z dosahu palby. Jeden z LCA byl čtyřikrát přímo zasažen minometem. Muži, kteří přežili, se pokusili dosáhnout písečné pláže, ale německá palba z automatických zbraní je donutila vrátit se do vody. Několik mužů se skrylo za
nejbližší přírodní překážky.
Střepiny z protitankové zbraně zasáhly člun kapitána Ralpha E. Goransona a zabily několik mužů. Německá palba se soustředila na druhý LCA a zabila 15 příslušníků Rangers při vyloďování. Vojáci nečekali na seskupení a ti, co přežili, se pokusili překonat
asi 230 metrů písečné pláže k patě útesu. Muži byli příliš unaveni na to, aby běželi. Během tří až čtyř minut, než se první muži probili k patě útesu, byla řada mužů zasažena střelami ze samopalů a minometů. Než oddíl Rangers dosáhl paty útesu, přišel o
polovinu mužů.
Kolem 7:30 skupina C oddílu Rangers na Dog Green zdolala kolmý útes Pointe du Hoc. Během přesunu kapitán Goranson nařídil svým mužům, aby odstranily drátové zátarasy a miny na vrcholu.
Když vojáci Rangers vyšplhali na vrchol útesu, nalezli bludiště zákopů a krytů a narazili na kulomety a minomet. Série malých útoků pokračovala ještě další čtyři hodiny. Ke břehu se dostala další skupina a spojila se s oddílem kapitána Goransona. Přesto
ani tato spojená jednotka nestačila ke zničení všech pozic nepřítele a utrpěla těžké ztráty. Němečtí obránci se pohybovali soustavou zákopů a bunkrů po celé oblasti Vierville a vojáci Rangers nebyli schopni celý systém vyčistit. Pozdě odpoledne Rangers a
skupina B konečně zlomili poslední zbytky odporu. Nalezli 69 mrtvých nepřátelských vojáků. Tato akce byla jednou z největších obraných akcí, které chránili oblast Vierville.
O patnáct kilometrů dále, na pláži Utah, už vojáci pronikli do vnitrozemí a nenarazili na vážný odpor.
