Donkeyjot Muž, 34 let / Praha

Úplnou náhodou vzniklá v tramvaji, z čisté radosti.

Matička Praha

Matičko Praho,
je tu tak blaho.
Když se projdu po nábřeží,
hned cítím se tak krásně svěží.

Jarní vánek, stromy kvetou,
jdu se projít se svou Bětou
do sadů a na Hrad,
tam to mám moc rád.

A ten večer letní,
když slunce zapadá a ulice temní,
procházím zlatem kočičích hlav,
nevnímám dav...
...a tiše si broukám.

A hned je tu podzim zase,
slyším to i v Prahy hlase:,,
Hraju milión a jednou barvou,
tak vzhlédni a viď mě malovanou!"

Tu začíná i kultúra divadelní,
jež nese se celičkou zimou.
Lidé chodí zahalení
o Vánocích Pařížskou uličkou
a já se jen směju,
vždyť to brzy začne.

Zas a znovu!

Jakési vyjadření jedné z mých horších nálad, obav, pocitů. Soustřeďte se tedy prosím spíše na pocit z básně samé než na rýmy či skladbu.



Jedna z nálad

Nový papír, čistý, bílý...
ještě nezkažený mými žvásty...

Mám chuť to změnit,
vše se točí jak díly
v seriálu, co na to říci?

Mám chuť to změnit,
jen nevím jak a čím začít-
musím se pořád mučit.

Mám chuť to změnit,
jsem pořád nějak smutný,
jen bezcílně bloumám.

Mám chuť to změnit,
je nade mnou oblak hustý,
slunce nad ním spatřím doufám.

Mám chuť to změnit,
pocit, že mě nikdo nezná,
tak jak doopravdy jsem.

Mám chuť to změnit,
snad konečně mě někdo pozná
a neuteče s děsem.

Mám chuť to změnit,
bojím se otevřít,
někomu se svěřit...

Mám chuť to změnit,
připadám si zranitelný,
když si někoho pustím blíž.

Mám chuť to změnit,
pokus jeden jako druhý mylný,
nesu si to jako KŘÍŽ.

Napsána jisté dívce, přeposlána po SMS - No fuj, takhle zacházet s poezií ;) A ta pointa, no, mohla být lepší... Nadruhou stranu, jedna sloka se mi docela líbí... Ale už dost řečí, usaďte se děti, začínáme:



Pohádková

Byl jednou jeden děd,
ten šedou bradku měl
a kdecos sněd.
A hodně toho věděl.

Není tedy vůbec divu,
že vyslechl ho Kuba pln obdivu:,,
Za sedmero horami
a devatero řekami,
žije krásná princezna,
dnem i nocí střežena.
V hradě v nejvyšší věži,
kolem níž drak krouží.“

Když to Kuba vstřebal,
moc a moc se zaradoval.
Nebyl chytrý, ani lidumil,
však odvahu měl a kuráž taky,
tak sbalil si svý sakypaky
a záhy vyrazil.

Meč v pochvě za pasem,
na sobě umně vyrobené brnění,
na bílém koni jede temným lesem,
na hrudí cítí mrazení.

Tu vyjel z lesa na pole,
za ním v dáli vidí hrad
a je tam onen drak:,,Ty vole!“
asi nebude kamarád.

Pobídne koně kupředu:,,
Neboj, já tě povedu.“
Sám však cítí tíhu strachu
a ta sílí každým krokem,
on však nepojede bokem,
vytrvá a utká se s drakem.

Tasí meč -
s drakem není žádná řeč!

Ale co to? Drak není opravdový,
nýbrž jenom papírový.
Zato princezna je skutečná
a z iluze vysvobozená.

I svatba byla – na náměstí.
A měli s Kubou kopu dětí
a žili spolu spoustu roků,
snad na věky věků.