Na poslední chvíli mi neutekl tenhle koncert. Docela bych litoval, že jsem tam nebyl, kdyby utek. Takhle jsem v klidku, ikdyž to nijak extrasuper nebylo. Ale i tohle zjištění se počítá.
Když jsem dorazil, už hráli Chick´n´Dale. Jako předkapelu (tehdy Southpaw) jsem je už jednou viděl, ale tentokrát to bylo o dost jiný. Nejen že vystoupili v poloviční sestavě - jen bubeník a basistka -
oproti původní čtyřčlenný - plus kytara a klávesy (možná, aby dodrželi linii večera - dva je tak akorát :-)), ale hlavně to vyznělo zcela odlišně. Bohužel hůř. Celkově rozpačitej výkon s podivným zpěvem, kdy si člověk nemohl být jistej, jestli se nejedná
o totální improvizaci, a navíc rozpaky budil i nic moc zvuk. „Nic moc" je přesně to, co to ve mně zanechalo. Tak třeba jednoho pěknýho dne, do třetice, to bude něco...
Pak už hvězdy večera Sleigh Bells. Mám je slušně naposlouchaný, protože jejich deska Treats mě celkem dostala. Konečně něco originálního, současnýho a zároveň prdlýho, beze strachu z metalovýho
zvuku kytary. Ono na všem je něco dobrýho, bez ohledu na to, kdo zrovna vládne světu. Stačí to hezky zabalit, podat, přednést a vysvětlit tak, aby to na jedný straně pochopil i pitomec a na druhý se neurazili ty různý íqáči. No tak nějak takhle k
tý desce. Upřímně, od koncertu jsem čekal kapku víc. Něco, buchvíco, nevim. Takhle jsem dostal jen to, co je na desce a navíc zkrátka nic (snad možná jedna písnička, kterou jsem z desky neznal, ale možná si jí taky jen nezapamatoval). Docela
by mě zajímalo, kde vedla hranice mezi live produkcí a produkcí studiovou, puštěnou z playbacku. Ne, že by na tom uplně záleželo, ale vyznělo mi to dost ve prospěch toho kašpárkování před zdí beden Marshall. Na druhou stranu to pořád nezměnilo můj veskrze
pozitivní názor na SB jako na kapelu s velmi originálním zvukem a schopností zamotat do trendy hudby i metal. Jen bych si chtěl z koncertu odnýst i nějaký ty bonusy, no.