Kubínovo kvarteto
Hudební tip :::..
Výjimečný okamžiky, kdy jdete z koncertu a nadšením nemůžete ani mluvit. Hlavu máte jako střep, poslední prachy zahučely do desky, ale vy moc dobře víte, že to mělo cenu. A ve středu tomu nebylo jinak. Začátek v osm. Krátká zvukovka a už se to zbíhá. Zhasněte světla, Kubínovo kvarteto přichází.
Kdo je viděl, tomu netřeba popisovat, kdo je neviděl – má smůlu, protože já to, co tam ti maníci předvedli, popsat nedokážu bez použití šíleně klišovitých přívlastků, které všichni slýcháte snad v každém článku popisujícím tohle hudební těleso – ale je to prostě tak, oni jsou špinaví, valiví, hutní a těžkotonážní. Jejich violoncello je prostě smrtící. V některých vypjatějších pasážích pak zvukově připomíná spíše cirkulárku než hudební nástroj. Sonické housle balancují mezi skřípotem, ultrazvukem a jemnými vlnami delayů, které vás kolíbají.Vynikající výkon po muzikantský stránce netřeba zmiňovat, výborná práce s dynamikou, od naprosto hlukovejch sonickej pasáží přes vychytaný stoptimy až k pomalu se vyklidňujícím přístavům, čekajícím novou bouři. Dvojzpěvy a dvouřevy spolu s velmi silnými vokálními linkami, kdy v naprostém tichu (ale i hluku) dokázali ti čtyři chlapíci přeřvat všechno a všechny – a to prosím (v případě Mgr.Zedníčka konstantně) bez mikrofonů. Bylo to něco naprosto ojedinělýho a pro mě dost výjimečnýho. Situace, kdy se prostě smějete, řvete a tělo vám škube, žaludek se celým tím vzrušením a endorfiny zmítá v křečích (ještě když to píšu), mozek je vysoko u stropu a vy prostě musíte pařit. Jedete s nimi nebo proti – jiná možnost není. Houslista připomíná šílenýho Mozarta s tím nejvíce podivínským rozcuchem a šílená dravost, s kterou hraje na svůj nástroj, vás někdy tak bere, že se tlemíte nad představou, jak asi musí vypadat váš ksicht z jeho pohledu.Dlouhé táhnoucí se konce plné vazeb, propletené chrčícími nahrávkami z radia, mluveného slova z plechového rozhlasu a další plochy se krásně doplňovaly. Z pánů navíc šla neuvěřitelná radost a upřímnost doplněná o nefalšovanej kousek punkovosti – ve smyslu syrovosti a živočišnosti, čímž se z nich rázem stali hypnotizující objekty a to se značně promítlo i do reakcí publika.
Pouze párkrát za celý to kvantum koncertů se mi podařilo zažít něco podobnýho. Kdy vás kapela vtáhne do celého toho dění, do těch tónů a riffů, do tý hudby……Chlápek vedle mě sebou házel, neuroticky škubal hlavou, nohama i rukama a já nejednou za celej ten večer schytal pěstí do ksichtu. Všichni jsme tam stáli jakoby nazí, oproštěni od předsudků a pouze hudba nás spojovala. Prožitek smyslů to byl naprosto ojedinělej už jen skromností a pohodou jaká z Kubínova kvarteta čišela. Skvělej přístup k fanouškům a nadhled jasně značil, že se jedná o velký sympaťáky. Po koncertě šílená vřava na jejich desky, nějakej týpek si ji dokonce nechal podepsat, což Kubínovci asi, podle výrazu překvapení, moc nečekali. Prostě neopakovatelný zážitek.
Váš Eda
