EnferMortalitas Žena, 33 let

Na pokraji smrti, probudila jsem se s kapačkou v ruce. A tiše litovala, že včas, nepřestalo tlouci moje srdce.

Poprvé jsem se nadechla, s mnohými řezy v žilách. Po druhé jsem se nadechla, už zamčená v betonových celách.

Po třetí jsem se nadechla, s předloktím znásilněným ohněm. Po čtvrté jsem se nadechla, a chtěla na svět onen.

Do zdí mého domu, zkryla jsem svoje tělo. V pokoji plném krovů, na laně ve větru, v tichosti se chvělo.

Na pokraji smrti, probudila jsem se s kapačkou v ruce. Proč mě Bože k sobě nechceš, a měníš moji duši ve slané pláče moře.

V sále, kde melodie se vlní,

Lidé své tváře iluzí hojí.

V sále, kde kouř ve vzduchu tančí,

Spatřila ho, když  šel k jejímu stolu...

Jen tam, prázdně sedí,

Ten pán, v černé kápi.

Ona se dívala, byl jak stín,

Oči opírala o jeho tvář.

A on, stále tiše bez pohybu,

kolem sebe, majíc chladnou zář.

Náhle, v moment nečekaný,

Zvedla se těla, prolnul se jejich čas.

Jeho tvář, ucítila políbení,

Její srdce ztratilo rovinu rytmů……

Bláhových, nevděčných a čarovných.

Rytmů stabilních, bezděčně hloupých a nivních.

On na ni hleděl,

Usměv rozdával.

Však jiný, co vedle holky seděl,

rty dívky ochutnával.

A pak se znovu sešli,

V místě bez lidí.

Jejich rty v hříšném rytmu,

Na pár chvil, se spojily.

Muž, co miloval jí,

Byl vystřídán, panem mladým.

Který však, tak jako každý,

zmizel v ten šedý dým.