Lukrécie 32 let

Račte si představit, že sedíte u svého notebooku, jsou dvě hodiny ráno (všední den), kolem vás tma, všechno spí, pálí vás vaše krvavé oči a před váma stojí úkol: složit báseň na mrchu matematiku, královnu věd. Nejste při smyslech, ale něco musíte porodit. Tak se tak tedy stane. Další den, jen málo uplynulo od odeslání zástupci ředitele na email, si po sobě čtete své umění. Nechce se vám věřit tomu, že to má hlavu a patu, jste téměř spokojeni. Téměř, až na jediný detail - co má sakra znamenat ta poslední věta?!

(Zajímavé je velice,
Že symbolická logika
Zaujala nejvíce
Venna, matematika.)

Sestav Vennův diagram
Pro dvě dané množiny.
S tím by si i dokázal
Přenášet hory, nížiny!

Snad nyní jasně vidíš,
Co, že leží v průniku.
Ano, maj společné body.
Vzdej se, není úniku!

Teď se můžeš vzdělávat
A to na čerstvém vzduchu.
To prospěje nejednomu
Mozkovému vzruchu.

Není nutně disjunktní:
Učení, chození ven.
Takhle ti to zařídil
Chytrý, dnes mrtvý pan Venn.

Co to s tím má společného, musela jsem nutně konstatovat fakt, že Venn je již po smrti?

- Eoca

ON:

Já ráčím se vám představiti, byť nutné to neshledávám. Jsem mlád a jsem nadaný, není-li to ode mne přespříliš troufalostí tvrditi. Patřím k těm umělcům, jimž patří toto násilnické století, kdy mladí nenalézají své hranice. Vlatním - i když ne věcně - mnoho přátel, kterak to v dnešních časech bývá, máte nejlepšího, který vás pobratříčkuje se svýma a ti mají po bocích boky další, ovšem ženské boky. Také nejsem a nikdy jsem neměl ráčiti sklony k asketismu, jsem člověkem, bytostí renesanční, jsem hrdý na tuto mou vlastnost, avšak občas, když spočíváte na matce Zemi a blivno jest vám, optáváte se sami sebe... 

Nicméně mám přítele a ten má přítele a ten míval přítelkyni. Řek' bych líbivá, nikdy nikdouc jsem ji neslyšel vyřknout byť jediné slůvko, byť jedinou hlásku z jejích tenkých rtů, proklatých pysků, které dnem i nocí smutné, dokonce i když se smála, tak se škaredila. Nu, po jedné fiestě jsme se zdraviti začali a ona se na mě svým způsobem vždy usmála. Jsem jí sympatický, toť má hypotéza, toť má domněnka, toť informace s kterou nevím kudy kam. Když ráčila mě spatřiti, jen úsměv a nic víc, občas slůvko na pozdrav. Žel bohu nebo díky bohu, s tím přítelem již nemá nic společného, vskutku pramálo, sotva něco. Snad krom rozporuplné minulosti zhola nic. Vídáme, zdravíme a usmíváme se spolu s tím pozdravem nadále.

Jenže ona se začala usmívati jinak. Kéž lidským bytostem bych do hlavy viděl.

ONA:

Kéž lidským bytostem bych do hlavy viděla, co skrývá jejich pohled, proč toto a tamto, proč usmívá se, proč zírá, proč mučivým způsobem ve mne umírá pocit neohroženosti a vnitřní stability, jak vědět mám co znamenají tvé posunky, nedohodnuté znaky, vyslovíš sotva to slovo, natož abys řekl víc, možná trpím, možná hynu, ale krásně mi je při tvém úsměvu o kterém nevím zhola nic. Má fantazie sic nejbohatší nenalézá způsoby jak vyobrazit dva milence, co živí chtíč, spolu, jen oba daleko od sebe, nejlépe každého ve svém vlastním světě.

Z matematiky jsme dostali za úkol, složit básničku. Námět docela jasný. Opravdu mi zůstává rozum stát, co po nás ještě ten matikář může chtít. Hodila jsem to za hlavu, na tohle téma mě nic nenapadá. Něco sesmolím až mi bude hořet u zadku.

Ale dnes v noci jsem prozřela, ta slova mě napadla z čista jasna. Jsem s výsledkem spokojená, ovšem obávám se, že před třídou to číst nebudu.

Teď k vám lidé promluví

mé básnické střevo,

já jsem zkrátka na matiku

opravdové dřevo.

Odčítání, násobení,

je to vážně sračka.

Na tohle je moji milí

přece kalkulačka!

Každý oplýváme jiným

talentem a nadáním.

Nebudu a nechci trávit

svůj život počítáním.

A co, že v těchto cifrách

nevidím nic logického.

Co třeba, když tahle holka

umí něco jiného?

Jo a až přijde otázka, co že to teda umím, nechci aby nastalo trapné ticho.

Eoca