Evžen-Petra Žena, 34 let / České Budějovice

Vím,že nic nevím.A tudíž vlastně něco vím,ale jen to,že nic nevím.A to je zatraceně mizerné...

Ráno odešla do školy plná nadějí.Nadějí na to,že už si jí tam nikdo nebude všímat.Všichni jí umějí jen ubližovat.Urážejí a nadávají jí...Ona to nesnáší,už nemůže,tohle jí ničí a ubíjí.A při tom je to taková obyčejná holka...Připadá si jako všichni ostatní...Vždyť přeci ničím nevyčnívá.Snaží se splynout s davem.Nejradši by byla,kdyby byla neviditelná,ale to bohužel nejde.Je to škoda.Všechno by potom bylo jednodušší.Kdyby to šlo,snažila by se přijít na to,proč jí všichni nenávidí.Ale co by tím vlastně vyřešila?Nic,sice by přišla na to proč,ale asi by s tím nemohla nic udělat.Všechno to je jedno...Neviditelnou se nikdy nestane.O tomhle všem přemýšlela cestou do školy...Už tam skoro bude...Prochází kolem stánku s novinami.Vstoupí,rozhlýží se a přemítá,které noviny si vybere...Bulvár samozdřejmě nehce,chce noviny,kde se dozvý pravdu a ne drby,těch má ve škole dost.Bere noviny ze stojanu a jde k pultu,kde je kasa.Trafikantka vezme noviny a zadává čárový kód.Na displeji kasy se objeví cena.Dívka śi však ještě řekne o cigarety,chce Camelky.Trafikantka opět zadává kód a opět se na displeji cena.Dělí to 78 korun.Zaplatí a odchází.Venku si ještě na chvíly sedá na lavičku.Rozvírá noviny a zapaluje cigaretu.Obrací list za listem.Dnešní noviny jí rozhořdčují.Vždyť se tam vcelku nic nepíše...Jen samé peníze,peníze,peníze.Znechuceně noviny zavírá a zahledí se na poslední stránku.Je tam v levém dolním rohu úplně malý článek.Píše se tam o tom,že se další člověk zabil...Tahle informace jí přijde podstatná,ale ona s tím nic neudělá...Lidé se o smrt nezajímají,dokud je sama nenavštívý.Cigareta už jí dohořela...Vajgl spolu s novinami vyhodí do koše a jde do školy...Cestou opět přemýšlí a rovzpomene se na onen malý článek na konci novin.Říká si,že už ví,jak získat svoji vytouženou neviditelnost.Rozhodne se,že do školy už nepůjde,obrací se a vyráží zpět k domovu.Na cestu si zapaluje cigaretu a na tváři má zvláštní,takřka,takřka blažený výraz a usmívá se,což u ní není obvyklé.Konečně dorazila domů...Odemaká,rozsvěcuje světlo...Odkládá bundu na židli u dveří a odchází do kuchyně...uvaří si kávu a zakousne se s chutí do máminy bábovky.Chutná jí víc než kdy před tím.Potom sklízí ze stolu a zase si zapaluje cigaretu.Říká si,že to není zdravé,ale jí už to přeci může být jedno.Típne cigaretu,pozavírá okna a dveře.Sedne si na lavici v kuchyni,ale ještě před tím zapíná plynový sporák...Pomalu usíná a říká si,že už konešně na všechny vyzrála...Bude neviditelná...Potom už nic neví,je tma a ticho.Dívka se stala "neviditelnou" a na tváří má opět blažný výraz.
Konečně je spokojená.

Konečně nový čas nadešel a
trpký smutek už od nás odešel.
Už i z mraků vysvítá slunce,
mámy žáby hledají své pulce.
A na písečku holčička
už nemá mokrá očička.
Mokré oči od slz utrpení,
proč pro ní nikdo neměl pochopení?
Te'd už je to jiné,lepší.
Celý svět se jenom smějě,
nikdo už nemyslí na Pompeje.
Lidé se snaží si navzájem pomoci,
nechtějí,aby z nich byly ubozí otroci.
Otroci svévlastní krutosti a falše,
už nemusí ze zoufalství končit život na břehu Malše.
Prtozatím...