filtr 37 let

TELEFON

jestli, brácho
můžeš, brácho
dej do toho všechno
není toho málo

možná dneska
možná tady
taháme lano
spolu naposledy

abysme zvítězili
sami v sobě
v době
nad světem kolem nás
nad světem v nás

jó, telefon
máme linku
jestli chceš
tak nám zavolej
o tom všem
já slibuju
že budu na příjmu
dál vysvětlovat
všem a všemu
kde ještě bereme tu sílu

kdo chce umřít?
nikdo nechce!
proč každej den
umíraj naše srdce?

umíraj naše duše
samy v sobě
vždyť z toho, co tě bralo
nemuselo zbejt tak málo

možná jsem štvanec času
a hlavně taky sebe
však znám zázraky
vody, duše, těle, tebe, nebe

a chtění že je hloupost
co křiví naše ruce?
no, nebylo toho málo
kdy to za to stálo

jó, telefon
máme linku
jestli chceš
tak nám zavolej
o tom všem
já slibuju
že na příjmu
dál budu vysvětlovat
všem a všemu
kde ještě bereme tu sílu

tak co
máš dost sil
abys svoje sny
vyplnil?
na tom jediným záleží

(tenhle text napsal bobr!)

STĚNY

cestujeme
mezi stěnami
jsou všude kolem
a jsou dost strmé

procházíme
mezi stěnami
a naše ozvěny
jsou všude kolem

a žijeme
v jejich objetí
a naše osudy
se do nich vsakují

některé
zdi trochu rozdrolí
a další zase
cihly do nich usadí

a životy
tam mezi stěnami
voní po minulosti
a je jí vážně hodně

a tak dál
to všechno plyne
déšť je po nocích omývá
a kroupy je hladí

světlo
na konci ulice
je až k neuvěření
a vrhá tě na kolena

když jsi na kolenou
zdi jsou ještě vyšší
a tvůj hlas zas tišší
a ty posloucháš

protože teprve
teď to dovedeš
přes šelest srdce
jen mlčky naslouchat

a světlo
na konci ulice
je tvým
novým domovem

>některé
>zdi trochu rozdrolí
>a další zase
>cihly do nich usadí

>>co myslíš, co je lepší?
>>to si zkuste sami
>>co se stane s vámi?
>>co se stane s námi?

rád se vracíš
a chodíš taky dál

(ten kus s dvojitou šipkou vymyslel bobr!)

KARTY

říkáš si: na to teď nemám
náladu
ale karty si stavíš od základů
špatně
a jednou spadnou
a srdce vyletí do vzduchu!
(najednou spadnou)

DOMA

nikdy jsem nebyl jedním
v jednu dobu
na jednom místě

nikdy jsem dost dobře nebyl v tomhle těle
vždycky jsem byl trochu vedle, a taky tam a taky támhle

byla tam tma
byla tam zima
topil jsem se ve stínech
živil jsem se mrazem
vzduchem
sytil jsem se slzami
sklo tam bylo z olova
a byla tam tma

někdo stále nechával dveře otevřené
na potemnělá schodiště se studeným zábradlím
ale okna zavřená na petlice
ozdobená jako nevěsty závěsy pavučin
stával jsem ve dvorech s rozepjatými zdmi
a byl jsem na dně oceánu
na dně sklenice
v noci
ve skleněné samotě
doma

SOUD

na, vem si
navždy?
to slovo neznám

královna hyena trčí z plátna jako rozervanej nehet
jsem, anebo nejsem
synem nebes?

jeden válčí, ať chce, nebo ne
ale dva
možná přece ne

nekoukej
nedoufej
nezoufej
netroufej si soudit mě

FEMME Z PÍSNIČKY

jsem prokletím mužů
můžu, a tak odletím
černým zvonem
sukně
odzvoním jim konec noci, konec ve tmě, konec moci nad vlastní přirozeností

jsem prokletím mužů i žen
jsem sen
můžu, a tak odletím
a se smetím vlastních činů popasuj se sám
já tě znám
ale ty, pro tebe jsem jen sladká ukrutnice
čím vzdálenější, tím chceš mě více
více
více
více
vína
vina
vida

jsem

vyhoří tvá rozhodnost
odhoď ctnost
ty ten požár potřebuješ - jako most do světa černých zvonů, rudých bran a černých vějířů a rudých ran a černých kuplířů s touhami, černých dam a rudých dam, černých vran a černých rán
jsi v něm sám
smrt ti dám
polibkem
nenuť mě
nemuč mě
pouč se
sám se muč
s nohama na zemi nepochodíš
můžu, a tak odletím
jsem tvým prokletím
černým zvonem jsem se stala
černým, a tvá síla malá
nestačí

pro tebe jsem tisíc okvětních plátků snášejících se na rakev, mnohem vkusnější než pitomý poslední hřebík; ten ať ti zatluče někdo jiný, jsi tak slabý, že to nedokážeš sám
nedokážes
a tak kážeš
sám sobě
sám v hrobě
a pak pláčeš

POTOPENA

byla jsi potopena
aby klenoty
střepy skla
kdo se zajímá o tvoje dno?
já přísahám, že já jo

zlámaný větvičky prstů
v kostech dráty z minulejch loutek
potřeboval bych chirurga

koho to zajímá?
mě ano! já chci!
kdo se zabývá tebou?

tma kolem sebe kope
a střílí útvary světla
který by potřebovaly učesat
potřebuju si lehnout na stůl, než přebujím
potřeboval bych přezout duši
i když to zní trapně
vzdálenost je velká a já směšnej zbabělec
touha je žebřík, jiná zase hřebík
potřebuju chirurga a hřebíky
mít tak kladivo
koho to zajímá?
---
nikdy neopustíš střechy
mám rád vítr stejně jako ty
a taky cihly a komíny
jen se o tebe tak trochu bojím
a tak jsem hluboko v sobě
promlouvám přes oblohu
dnes mám náladu na tvý štěstí
co říkáš?
co uděláš?
jsem nad střechou!
jsem v mracích!
jsem v mrazech!
jsem v obrazech světa!

PROPADÁNÍ

v propadání vidí smysl jenom prokletí
ti chápou
jen ti chápou ten pocit pozvolného, neustálého pohybu promrzlým, ztuhlým vzduchem, stlačeným do
krajnosti, stisknutým, zmáčknutým, nahnaným silou do kouta
jenom prokletí
jen ti chápou to pomalé propadání
klesání prostorem protkaným záchytnými strunami schopnými řezat prsty
jen ti chápou
nejen vnímájí
nejen vidí
jen ti chápou krásu prstů zmrzačených mrazem, závrať vměstnanou do hrudníku ve výšce nad hlubinami, hlubinami určenými pro sestup

stáváš se někým jiným!
stáváš se něčím prázdným!
ztrácíš se
ztrácíš se
ztrácíš se

cítíš zlo, smířené, neohrožené ve své krutosti
cítíš na ramenou všechny bolesti světa
kanou ti z prstů
jejich déšť smáčí chodníky
a ty jsi čistší
stále čistší, ale nádherný
zavrhnutý, ale poníženě hrdý
pyšný a bojácný

stáváš se někým jiným!
ztrácíš se
stáváš se někým jiným
ztrácíš se!

cítí to místa, který jsi opustil
otevírají se v nich prázdný rány
cítí to svaly, který jsi opustil
a zimou zavalený tkáně

PERU TĚ

tvá křídla, tvé perutě, tvá chlouba
jsou tak veliká, že musíš rozhánět lidi, abys mezi nimi vůbec prošel
jsou tak velkolepá, že je musíš rozhánět řevem!
jsou tak vznosná, že musíš na všechny řičet, aby nikdo nedošel újmy
tvá křídla, ty sám, a oni
samotný svět ti ubližuje přitažlivými silami
jsi tak vznosný, že se s tebou nikdo nedokáže spojit
jsi tak naprostý, že se jen ty můžeš spojovat s nimi
ne oni s tebou

pohledem kloužeš po hladkém těle černého sluchátka
jsi králem pomalé trýzně
líbáš ho zřítelnicemi
trháš ho řasami
tvé bledé prsty jsou dost nepozemské na to, aby se ho mohly dotknout
sevřou ho s dychtivostí zemětřesení
pak čísla
a magie symbolů
a pohybů
a na druhý straně
nikdo to nezvedá

PAN K.

sešijeme sešity
a spálíme mešity
zboříme kostely
a skončíme v posteli
vezmeme si pastely
počmáráme
svoje tváře
tvoje záře
mě oslní
a vyplní
jak na koni
pak pádíme a padáme
v ústrety ústřici
někde mezi ostřicí
pod sluncem a tvým potem
někde za plotem
do cizího světa
letíme jak střela
jsi ještě celá?
já už ani ne
jeden plus jedna
je víc než dvě

jeden plus jedna
je víc než dva
a ty jsi má
mý světlo v tmách

jedna plus jedna
je víc než dvě
a já jsem tvůj
stůj co stůj

znepřátelil jsem si jazyk
to občas trhá, trhá povyk
znepřátelil jsem si jazyk!
to občas trhá, trhá povyk

spaní s paní S. je skoro jako sex s ex
spaní s paní S. je skoro jako sex s ex

jedna plus jedna
je víc než dvě
a já jsem tvůj
stůj co stůj
co stůj
co
st
ů
j
!

NAZDAR

na konci světa bys nenašel to, co hledáš
a to už taky musíš s nějakým koncem počítat
ať už myslíš spíš na místo než na čas
na tom vůbec nezáleží, nikomu, a jestli myslíš, že tobě jo
no, říkám ti, s takovou to daleko nedotáhneš
a je úplně jedno, jestli tím myslím, že bys měl někam odtáhnout svoje tělo nebo to druhý
rád bych ti poradil, ale stejně bys mě neposlouchal
a když jo, přišel bys o všechno, co jsi chtěl získat
je to tak
sem tam nadejde čas hrdinů, aspoň se to říká
ale přijdou někdy ti hrdinové?
možná o nich jenom nevím
možná, že jim někde píská v uších a oni samotní o tom taky neví
ostatně jen málokdo o sobě něco ví
život je natře, život je neosvítí, život jim to natře
nezačalo to možná teď, ale už kdysi, kam ani při nejlepší vůli nemůžeme dosáhnout
ale řešit to stejně musíme zase my
někdy je to na zbláznění
mínus a mínus dá plus
myslím, že to chápeš

had času tě škrtí svejma smyčkama
to proto tě někdy dusí minulost a jindy zase budoucnost
had času tě škrtí svejma smyčkama
to proto tě někdy dusí budoucnost a jindy zase minulost
a přítomnost, ta tě děsí
nazdar

ššš
šeptem nezastavíš smršť
smrt neuhne tichu

tak už to chodí

KOPEJ

?
kdosi kdysi řekl, že každá živá bytost, bytá živost, bitá bytost, bídná lítost, zaslouží si píseň
kdosi kdysi řekl: nashle, krutej světe
kdosi kdysi řekl, že tohle je začátek konce, první den zbytku našich životů
kdosi kdysi řekl, že vera lynn se vrátí, jednoho slunnýho dne

další lhář, další loutkář

?
kdosi kdysi řekl, že nic nemá smysl
kdosi kdysi řekl, že jsme jen myši v poli
máme svoje příběhy
svoje pravdy i svoje lži
o krasobruslařích, hrazdách a kombajnech
o někom lepším
kdo žije...

na tý druhý straně
na nějakým lepším místě
další lhář, další loutkář
spasitel stejně jako já

copak ještě něco cítím?
měl bych se zranit, abych to zjistil?

a co?
co má podle tebe větší cenu?
kilo železa, anebo sádla?
chceš být číslice, anebo rafička?
chceš být stroj, anebo jeho poskok?
chceš zemřít pro pokrok?
už jenom krok!

copak ještě něco cítím?
měl bych se zranit, abych to zjistil?

zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejsmutnější?
zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrutější?
zklame tě, když to nebudeš ty?
naštve tě, když to budu já?

BLBĚ

dlouho sis vytvářel pravidla
dlouhos je tesal do kamene
dlouho jsi stavěl stavidla
abys přehradil proud svýho života
věnoval jsi tomu tolik času
poznám to už ze zvuku tvýho hlasu
ty mříže jsou i vidět
měl by ses stydět
za takovou urážku možností
který jsi
který jsi zazdil

prodáváš sám sebe
sám sobě
ale blbě

přemýšlíš o sobě - kvůli nim
přemýšlíš, co s tím - kvůli nim
nepřekročíš stín - kvůli nim
kvůli nim, kvůli nim, kvůli nim

tvůj čas
nadešel!
už! už!
tvůj čas
nadešel!
teď! teď!
tvůj čas
nadešel!
už teď!
tvůj čas
nadešel!
teď hned!

přemýšlíš o sobě - kvůli nim
přemýšlíš, co s tím - kvůli nim
nepřekročíš stín - kvůli nim
kvůli nim, kvůli nim, kvůli nim

tak vidíš, pořád chceš chodit s hlavou dolů?
kvůli nim?

. . .

sedíme v prachu a naproti nám nehledí nic jinýho než bezútěšnost tohohle světa, té drogy, před kterou není příčetnýho úniku
sedíme v prachu a za prahem dveří
sedíme na schodišti sestupujícím do černýho proudu ulic
sedíme

dějství druhé
vypravěč je nepřítomen, duchem nepřítomen
kamera přelétá nad městem, karikaturou světa v tomhletom ztřeštěným vesmíru
záběr se ustaluje na dvojici atomů vzájemně protkaných těmi nejsilnějšími vazbami lítosti a lásky
láska je silná
veškeré další děje, skutky a zločiny jsou v její moci
v moci dnešní nepřetržité noci
den je přechodný

bolest je naší součástí
dějství třetí
kdekdo tvrdí, že pulzujeme
já tvrdím, že v nitru jsme napjatí
naše těla tvoří skřipec
a utrpení a tužby struny tohohle pekelnýho nástroje

dějství čtvrté
je na tobě
a nikdy tomu nebylo jinak, jen doposud jsi tomu špatně rozumněl a nechal svoji duši klamat sítěmi smyšlených lží, který pozbývají smyslu, když zatneš sebe sama v pěst

dějství páté?

TMA A

za zdmi je tma
člověk tam ani nemusí být cizincem
aby to věděl
za některými býva stín
za tou mojí je tma
když to chci
a když to potřebuju
dovede mě schovat
před vším
před čímkoliv
před vším

za jejími hranicemi
za hranicemi všech těch dnů
snů, stěn a záchvatů
leží světlo
je živý
ale mě zabíjí

představ si mou zeď
představ si mou tmu
představ si otvor
jak jím proudí světlo

žij ve tmě
pak se do něj podívej
pohlédni do světla
a chápej mě
chápej, jak to bolí
chápej, proč se zdráhám

já to zvládnu

MĚSTO

tahle tkanina z kamene
s rameny z betonu, dřeva a hlíny
tenhle pletenec špíny
proniká do mě všemi smysly
a pokouší se nahradit původní teplo mých vlastních cest krve
silnice za tepny
pěšiny za žíly
i vy jste to zažili

(a potichu mu řekla
tudy už řeka tekla)

ta obluda mi vnuká nový názvosloví krásy
vrásy města mě ryjí zevnitř i zvenčí
hroty jehel jeho světel
větvě jeho mnohotěla
sám anebo sám
CHODNÍKY
jsou pásy tanků
střechy klíny páčící nebesa, z jejichž prasklin se řina jícha kouře, mraků, mraků a mazlavých barev, které mě stráví stejně jako výkaly v prázdné uličce
chodníky odvlečou tvý chladný tělo do domácí márnice
nic
nic
nic

(chlad patníků a obrubníků)

FUJI

fučí!

FUJIT

fuji t!

FUJIMRDYTU FUJIMASO KS

fujimrdytu fujimaso ks