Povídka Začátek konce ze stejnojmenné sbírky
Začátek konce
Pokaždé když zajedu rukou do svých šedivějících vlasů, zůstanou mi mezi prsty chomáče těch, které už se na hlavě neudržely. Přemýšlet – to je to jediné, co ještě mohu, co dokáži. Konec přišel tak náhle, že se lidstvo nestihlo ani nadechnout, před pádem do této černé jámy beznaděje. Včerejšek byl koncem pro miliony, možná pro miliardy a z toho, co zbylo, nový začátek nevzejde. Jsou to jen zbytky, jež se brzy promění v prach a rozfouká je vítr. Je konec.
Masivní betonové zdi krytu zaručují, že dovnitř nepronikne nic z toho, co běsní na povrchu. Ale co ti, kteří přišli příliš pozdě? Jakousi náhodou unikli peklu nahoře a prodloužili tak svůj život o pár hodin, možná dnů. Těch zasažených a odsouzených tak na smrt je většina a patřím mezi ně i já. Proboha! Většina z těch pár tuctů. A co čeká ty ostatní? Budou snad žít až do smrti v tomhle smradlavém podzemí jako krtci s myšlenkou, že jsou jedni z posledních živých lidí na Zemi?
Povrch musí být stále ještě rozžhavený a na spousty let neobyvatelný. Hrůzu, kterou jsem tam zažil dokáži sám jen těžko popsat a nikdo, kdo tam nebyl, to nemůže pochopit. Ti, co by mohli, jsou většinou mrtvi. Uklidňuje mě, že ty děsivé vzpomínky si v mysli neuchovám dlouho.
Těžko odhadnout, jak to začalo. Začátek tohoto konce tkví v mlhách, ale jeho důsledek je až příliš reálný. Málo jsem věděl o tom, co přijde, málo nám toho řekli a až do poslední chvíle se snažili vše ututlat. Přitom, vše bylo jasné, již po tolik let. Mělo to přijít. Za vše, co jsme této planetě udělali se nám pomstila. Tak dlouho jsem jí dusili, ničili a bezohledně pustošili. Příroda nám to vrátila vším v jednom dni.
I kdybych mohl žít déle, nedokázal bych na to zapomenout. Nastal chaos. Lidé propadali panice, strkali se a dupali po sobě. Počet ušlapaných byl jistě vysoký, ale ve srovnání s tím, co mělo přijít za několik minut, byl zcela zanedbatelný.
Měl jsem to štěstí, že jsem se v tu chvíli nacházel jen jednu ulici od vstupu do krytu. Věděl jsem, kde je. Každý, kdo žil za Studené války to musel vědět. Přesně se nepamatuji, jak jsem se přes ten běsnící dav dostal až k té budově, ale stejně bylo už pozdě. Sice už jsem vstoupil dovnitř (a to mi zachránilo život), ale nestihl jsem se dostat až do krytu.
Na nic dalšího jsem nečekal. Rychle jsem vyhledal vchod do krytu. Před tím, než mě vpustili dovnitř, jsem se naposledy podíval ven. To, co jsem uviděl se nedá popsat, ale nejvíce se tomu blíží slova – naprostá zkáza. Do nosu mě udeřil nasládlý pach spáleného lidského masa, z kterého se mi zvedl žaludek. Vím jistě, že s tím obrazem před očima i zemřu. Nakonec, to pravděpodobně vše spláchla voda.
Jak jsem řekl, v tom přítmí tady za zvuku sténajících lidí a podivného dunění nahoře mi nezbývá než přemýšlet. Za všechno zlé, co jsme dělali, teď přišel spravedlivý trest. A my, kdo jsme zůstali? Je to snad vysvobození? Ne. Jen prodloužení utrpení, které si uvědomujeme.
Třeba přece jen někdo přežije. Třeba po letech, až bude vzduch opět čistý, někdo otevře tuhle kryptu a najde tu, to co píši. Třeba se pak budoucí lidstvo poučí z našich chyb. Já myslím, že ne.
Cítím, jak se blíží. Dožene mě a pak i ostatní. Nenávidím čekání. S vědomím toho, co brzy přijde, je to ještě těžší. Možná to utrpení sám zkrátím, když k tomu najdu sílu. Nejtěžší však na mém odchodu je to, že vím, že nebude žádné pokračování. Je konec s opravdovými problémy i s malichernostmi, je konec se smíchem i pláčem, je konec s láskou i nenávistí. Je konec se vším. Už nebude žádný další úsvit lidstva. Je konec.
(c)Miroslav Pásler