Podzim
Šeď začíná doprovázet každý můj krok. Jak ve dne, tak v noci přerážím svou holeň. Né snad přes neřešitelné téma svojí doby, ale přes každodenní vzor. Vzor co doprovází mě už pár let. Ve dvou se lépe táhne. Táhne ale co? Provaz? Vaz? Provinilý..tak připadám si, protože jsem zodpovědný za své činy..jsem. Tím viním sebe, toť boj, co doprovází mě už, můžu říct, roky..ani nejsem a nebudu šťasten..znova a znova si připomínám, kdo šťasten je..nezávídím, leč vidím, kdo takový je..tím víc propadám, tím víc se propadám..a i teď mi není o moc lépe..řekněme, že po podzimu přišel podzim..tmavý dar od země, jež barevný sen chtěl mít, ale to nejde..a já nevím proč? Podzim..nejbarevnější hned po létu, ale na konci chvostu letních období je. Do tropů nejde. Nelze. Chlad, jež do mé mysli podzim přináší, mi není cizí. Je mi až moc dobře známý, bohužel. Však, když i v létě chladí mě, zvyknout si na něj můžu. Zvyknout si na kostku ledu, jež na mém vědomí, sebevědomí, už dlouho netaje a neroztaje, neroztaje-li mé sebevědomí na mém svědomí..řešení..není jak u rovnic, jasné, jednoduché, vzniklé krácením, však zkrátit by byl vhodný proces plný logiky..logika ale nepřipouští zkrátit nulou, pouhou nulou, co z nuly vzešla, plna křivdy, odešla..těžko říci..já vím jen, že přišel podzim..nebo jaro konce roku..venku zima je, když někdo tělo nezahřeje. Stačilo by jen tvář či ruku, jen tváří či rukou, leč nezbývá než jen krátit nulu nulou..přišel podzim a nevlídné je toulat se venku, leč podzimní vzkaz dorazí do schránky všem, kteří myslí si, že nedorazí, protože, jak sem říkal, je plný temnoty, nakonec prorazí..v čas, kdy sráží se rty, kdy odchází dech milovaných, v čas, kdy proudí pryč, kdy odchází dech milovaných, to chybí mi..