fudgin Muž, 35 let / MMM - PhA - MoRokweng

  Šeď začíná doprovázet každý můj krok. Jak ve dne, tak v noci přerážím svou holeň. Né snad přes neřešitelné téma svojí doby, ale přes každodenní vzor. Vzor co doprovází mě už pár let. Ve dvou se lépe táhne. Táhne ale co? Provaz? Vaz? Provinilý..tak připadám si, protože jsem zodpovědný za své činy..jsem. Tím viním sebe, toť boj, co doprovází mě už, můžu říct, roky..ani nejsem a nebudu šťasten..znova a znova si připomínám, kdo šťasten je..nezávídím, leč vidím, kdo takový je..tím víc propadám, tím víc se propadám..a i teď mi není o moc lépe..řekněme, že po podzimu přišel podzim..tmavý dar od země, jež barevný sen chtěl mít, ale to nejde..a já nevím proč? Podzim..nejbarevnější hned po létu, ale na konci chvostu letních období je. Do tropů nejde. Nelze. Chlad, jež do mé mysli podzim přináší, mi není cizí. Je mi až moc dobře známý, bohužel. Však, když i v létě chladí mě, zvyknout si na něj můžu. Zvyknout si na kostku ledu, jež na mém vědomí, sebevědomí, už dlouho netaje a neroztaje, neroztaje-li mé sebevědomí na mém svědomí..řešení..není jak u rovnic, jasné, jednoduché, vzniklé krácením, však zkrátit by byl vhodný proces plný logiky..logika ale nepřipouští zkrátit nulou, pouhou nulou, co z nuly vzešla, plna křivdy, odešla..těžko říci..já vím jen, že přišel podzim..nebo jaro konce roku..venku zima je, když někdo tělo nezahřeje. Stačilo by jen tvář či ruku, jen tváří či rukou, leč nezbývá než jen krátit nulu nulou..přišel podzim a nevlídné je toulat se venku, leč podzimní vzkaz dorazí do schránky všem, kteří myslí si, že nedorazí, protože, jak sem říkal, je plný temnoty, nakonec prorazí..v čas, kdy sráží se rty, kdy odchází dech milovaných, v čas, kdy proudí  pryč, kdy odchází dech milovaných, to chybí mi..

   Víte, mám takový zvyk. Vlastně to není zvyk. Je to takové pověrčivé gesto. Jako když zaklepete na dřevo, abyste něco obrazně nezakřikli. Jako když vám přeběhne přes cestu černá kočka a vy čekáte, že se stane něco špatného, že nebezpečí číhá za rohem. Jako když šlápnete na dekl kanálu a raději ho pak 3x obejdete dokola, abyste na sebe nepřivolali smůlu. Mám tedy něco podobného. Pokaždé když slyším houkačku a vidím blikající auto ambulance (a že je jí v Praze slyšet dost často, kor když máte nemocnici takřka za rohem) si jednou či oběma nohama smýknu o zem. Tímto nepatrným gestem jakobych si získávál jistotu, že příští člověk, kterého uvnitř té křiklavě žluté skříňové dodávky povezou, nebudu já. Samozřejmě to je jen pro můj osobní vnitřní klid, není žádná jistota, že mě nepovezou, není vůbec žádná jistota, že se nic nestane, ale prostě to tak už pár let dělám a zatím mi to vychází. A dnes jsem zase v Praze viděl něco, co mě to donutí nevynechat ani jednou. Jedu si totiž v klidu autobusem do Vršovic, bylo to kousek od Flóry, když jsem uviděl modré majáky asi 20m před námi. Autobus nezastavoval, ani nepřibrzďoval, ani se neuklízel na stranu, takže asi ta záchranka stojí a nikam nejede. Záchranku totiž neměl kdo řídit, všichni 3 záchranáři měli plné ruce práce s oživováním těla ležícího  uprostřed chodníku. Jeden držel hlavu a na ní dýchací masku, druhý semknutýma rukama masíroval srdce, třetí se hrabal v lékárničce. Zápas tří lidí o život čtvrtého, drama na chodníku, ke kterému jsem se připletl a ještě hned do první řady. Sice jen na chvíli, co projíždí autobus, ale stejně. Není to zrovna má nedělní podvečerní klasika. Smýkal jsem nohoma dalších 5 minut v kuse. Lidi v autobuse si museli klepat na čelo.

     Takové věci se stávají jen v horkých letech..a ten rok bylo opravdu horko..Né, teď zas vážně, bylo opravdu pěkné jarní odpoledne. Potřeboval jsem nakoupit jídlo, tak jsem se odebral z koleje a vyšel v krásném slunečném odpoledni do nedaleké Novodvorské Plazzi. Je to tak 15 minut pěšky, cesta vede podél lesa, stromy kvetou a voní, jen blázen by jel autobusem napůl přidušen. Takže jsem odrazil, dorazil, nakoupil a stejnou cestou se chystal zpět na kolej. Páni, fakt je krásně. Mám ještě tolik času, než budu muset jít do práce, to nemusím nikam spěchat, tak ten krok ještě zkrátím, zpomalím, možná se cestou opálím. Už jsem skoro na takovém malém sídlišti, jež téměř sousedí s naší akademií, když v tom jsem uviděl něco, co mě přinutilo krok opět prodloužit. Asi 5 metrů ode mne bylo totiž křoví, malé, nepříliš husté křoví musím podotknout. Bylo to přesně takové křoví, do kterého se schováváte, když vám je 10 let, musíte hlídat svého 5letého sourozence a postavíte se tam jen proto, abyste se nechali ihned najít, protože vás schovka po 2 hodinách už hrozně nebaví. Takže přesně takové křoví. A v něm dřepěl takový pán. Kalhoty měl pod koleny, zadnici vyšpulenou přímo ke mně a vykonával svoji potřebu. Na sídlišti, kde na něj mohlo, kdyby chtělo, koukat nejmíň 100 očí včetně zbloudilých kolemjdoucích, tam prostě sral! Proč zrovna tam? Proč tam vlastně vůbec sral? Byl daleko od nejbližšího záchodu?! Nemyslím si, mohl dojít do Plazzi na veřejný záchod! Chápu, že když musíš, tak musíš, ale mohl si důkladněji vybrat místo, umělec! Třeba přesně tam, kde bych kolem něj nemusel projít ve vzdálenosti 5 metrů. Zase jsem se přesvědčil o tom, že i taková umí být Praha :D