I TAKOVÁ UMÍ BÝT PRAHA..
..bohužel..tohle jsem opravdu nemusel vidět. No, ale začněme od začátku. Byl první lednový čtvrtek, venku -5°C, na ulicích a chodnících sníh. Kdyby už v Praze nesundali a nezhasli vánoční výzdobu a nevyměnili ji za "bilbordy" s upoutávkami, že zboží v Okey je zaručeně to nejlevnější, myslel bych si, že je ještě prosinec a Vánoce teprve za dveřmi. Nicméně byl leden a ve škole mi nastal čas zkoušek, takže jsem se už od pondělí angažoval v našem hlavním městě. V úterý jsem úspěšně prodělal zkoušku a pak šel rovnou do práce. Čas směn mi trval od úterý do čtvrtka. Ve čtvrtek byla v práci docela honička, takže jsem byl docela rád, že jsem z ní vypadnul. Dal jsem si velkou rezervu na transport z Lhotky až na Čerňák. V praxi to znamená, že jsem si nakonec mohl pěkně postát na zástavce, abych si, až autobus přijede, nastoupil mezi prvními a sednul si na své oblíbené místo. Nebo-li dozadu na pětku. Rád sedím v zadu, mám rád přehled o všem co se děje přede mnou. Takže jsem si sednul na mé místo úplně dozadu doleva k oknu, vytáhl notebook, nasadil si sluchátka a že si pustím nějakej díl South Parku, aby mi ta cesta utekla když né rychle, tak aspoň se South Parkem. Koutkem oka zahlédnu, že si na druhou stranu pětky sedají dva lidé. Kluk a holka. Na ulici bych o ně ani pohledem nezavadil. Ničím na první pohled zvláštní lidé. Oba měli sice v obličeji piercing a ňáký beďary, ale budiž, to má dnes kde kdo, tak v pohodě. Sledoval jsem seriál, dokoukal ho, zaklapnul notebook a pustil si TOOL z mptrojky. A zrovna, když jsem neměl nic na uších, jsem zaznamenal, že ten kluk pokaždý, když něco říká tý holce, mluví hoooodně pomalu a šlape si na jazyk. Je ožralej?! Asi, pomyslel jsem si, a nechal to plavat. Chlast a hospodu jsem z nich ale necejtil, tak jsem se rozhod, že budu trochu bába "Kelišová" a na chvíli si ho poslechnu, že jako zjistim, co s ním je. No, ale ten kluk ubíral na hlase a na mluvě tím stylem, že do 5 minut nemluvil vůbec a usnul. Né, že by si ladně opřel hlavu o sedadlo a zalomil. Naopak se rozvalil jak hadrovej panák na celý 2 sedadla, hlavu v nepřirozený poloze, ve tváři žádný výraz. Spal nebo byl v komatu?....nebo v absťáku? Proč asi neartikuloval zrovna zřetelně? Co se mu to teď děje? Já snad sedim vedle sjetejch fetek, začal jsem si v duchu říkat. Oni se snažili vypadat strašně nenápadně, ale tohle asi člověk jen tak neskreje. No, takže ten kluk tam ležel jako mrtvola, ta holka koukala ven z okna a vůbec si ho nevšímala. Po pár minutách jí to docvaklo, že je asi nějak dlouho zticha, tak ho začala budit. Šeptání do ouška moc nezabíralo, tak ho posadila a že mu dá jednu facku a on se probere. Facka. Kluk nic. Druhá facka. Kluk nic. Třetí facka, a fakt pravá facka, hezky od plic. Kluk pořád nic. Holka bere mobil, volá, hádám že někomu známýmu, aby připravil sanitku, až přijedou do Trutnova. Situace se nemění, ještě dobrejch 20 minut kluk leží jak pytel sraček. Já jsem se začal cítit docela divně. Co když ta holka po mně bude něco chtít? Jako, abych ho začal oživovat! Oživovat feťáka?! Najednou ve mně vyrostl pocit, že i kdyby mě o to ta holka požádala, neudělal bych nic. Stojí vůbec takový člověk za záchranu?! Mám v sobě vypěstované morální zásady, připadám si lidský, ale přesto se mi jeho stav zdál naprosto lhostejný. Něco mi říkalo, že kdybych se mu podíval na předloktí a holeně, uviděl bych místo kůže paseku a místo žil cedník. Takový člověk, že stojí za záchranu?! Mě ne...takový člověk si určitě zaslouží pomoc léčebny pro drogově závislé, dokud má ještě šanci a vůli..tenhle kluk už byl ztracenej, úplně mimo, břemeno společnosti.............kluk náhle otevřel oči a holka si oddychla a sanitku obratem zrušila. Dala mu napít a snažila se ho udržet při vědomí. I mně se ulevilo. Drama končí, snad už tu poslední půlhodinu, než vypadnu z tohodle autobusu, přežijeme všichni a v klidu. Ti dva si chvíli šeptali, mluvila holka, kluk mlčel. Pak se oba otočili zády do uličky, čelem k sedačce. Snažil jsem se na ně moc necivět, takže jsem přesně neviděl, s čím tam machinují. Slyšel jsem jen šustění nějakého sáčku a charakteristický zvuk, jako když si ztahujete z ruky gumové rukavice. Sráči. Nemyslím,že by si píchali vitamín C. Zasraný feťáci. Do tý doby než zazněl ten zvuk, by se ten stav dal hodit i na přemíru alkoholu, ale teď jsme já a nejmíň 10 lidí okolo měli jasno s jakými lidmi máme tu čest. Cítíl jsem k nim nesmírný odpor. Po chvíli se oba dva rozvalili na sedačky a nic neříkali. Lidé kolem kroutili hlavami. Ticho. Miletín. Vystupovat............Co je to za lidi, když už si musí píchnout v autobuse, jen aby přežili cestu?! Když už se nějakým způsobem do tohodle svinstva dostali, tak ať si to píchají u sebe doma. Ať tam v těch doupatech rovnou zůstanou. Ať tam rovnou chcípnou. A to už taky není daleko od pravdy, páč když už někdo jede nitrožilně, je to většinou ta předposlední zastávka před krchovem. Ale bohužel takoví lidé jsou a nemůžu dělat, že ne. Je mi jich líto a zároveň jimi pohrdám. Ať takovou cestu už nikdy nemusím zažít..prosím..
