FUNKTOMAS - "Žít svůj S.E.N." !! Muž, 41 let / Praha

ZEMŘÍT JAKO VŠICHNI OSTATNÍ  

Byla poslední letní noc. Karel se převalil na pravý bok a pomalu se posadil na posteli. Nemohl spát. Nemohl spát už několik měsíců, ale teď to bylo ještě horší. S vypětím sil se dokázal postavit. Pomalu se šoural ke stolu. Ležel na něm kus papíru. Sedl si, bolest vystřelovala do všech končetin i hlavy, a sáhl po listu papíru. Rozhodl se, že si to ještě jednou přečte. Naposledy. (Četl ho už 221krát) Doufal, že to tentokrát dokáže pochopit, že objeví něco, náznak nebo zmínku, kterou dřív neviděl, něco co mu předtím nedošlo. Položil papír před sebe. Ručně psaná písmena se mu rozplývala v modré čmárance, musel si protřít oči a hodně mrkat, aby je dokázal číst.

Mohla aspoň napsat ´milý´ nebo ´drahý,´  napadlo ho.

 už dál nemůžu snášet život po tvém boku.  

Odvrátil zrak od dopisu a zadíval se na potemnělou stěnu pokoje. V jeho očích se objevily slzy. (Stejně jako 220krát předtím) Zatím vše probíhalo podle známého scénáře. Žádná změna. Nic.

 Vím, že sem ti dala slib. Měla sem stát po tvém boku v nemoci i ve zdraví, a bůh ví, že sem ho chtěla dodržet, ale už to nejde dál.  

Znova si protřel oči. Přečetl si stejnou větu ještě jednou. Nic.

Náš vztah nikdy nebyl perfektní, nebyl bez chyby, ale měli jsme se rádi. Ty víš, že sem tě milovala a vždycky budu, ale ty tvé nemoci ..

Písmena se ztratila a zůstaly jen šmouhy. Protřel si oči. Nepomohlo to.

Doprdele, asi sem už přišel i o zrak! Bral to s klidem. Ne statečně, ale laxně. Neměl už sílu se litovat. Za poslední dva roky si zvykl. Lékaři mu našli rakovinu. Byl doslova prožraný nádory. Od hlavy až k patě, a to nemyslím jako frázi. Je zázrak, že ještě pořád dýchá. Jako kus pohozeného masa, co se pomalu ztrácí pod náporem hmyzu. Několikrát přemýšlel nad sebevraždou. Vždy to zavrhl, jen kvůli ní. Teď je pryč. Sbalila se a zmizela, když spal. Nechala mu jen tenhle kus papíru a patnáct let vzpomínek. Neměl jí to za zlé. Žít se smrtelně nemocným znamená umírat s ním.

   Teď, když je pryč, mohl bych se zabít, napadlo ho.

Zkusil znova číst, ale nešlo to, viděl jen šmouhy. Rozzuřilo ho to, popadl papír, smuchlal ho v jedné ruce a odhodil na zem. Stejně ho znal nazpaměť.  

   Není nic horšího než umírat sám.

Znovu se ozvaly bolesti. Zkroutil se do klubíčka a spadl ze židle. Šílené křeče ho rvaly na kusy. Rozkašlal se. Na podlaze se objevila malá kaluž krve. Pak to přešlo. Zůstaly jen klasické bolesti na které si zvykl. Staly se součástí jeho života, stejně jako tyhle občasné záchvaty, ztráty vědomí nebo dušení se, když vynechají plíce. Nelitoval se. Tohle už měl za sebou. Neptal se: Proč já? Proč ne někdo jiný? Prostě to padlo na něho. Nechápal jen, proč to musí být tak strašné .. proč nemůže zemřít jako každý jiný?

   Proboha, mám snad všechny nemoci světa, napadlo ho, proč to té posrané staré dámě tak hrozně trvá?

Rozhodl se, že to skončí sám.

Dostal se na všechny čtyři a pomalu se dosoukal ke kuchyňské lince. Otevřel jednu z přihrádek a zašmátral ve velikém hrnci. Vylovil revolver ráže osmatřicet. Koupil si ho ten den, kdy mu doktoři sdělili jeho smrtící diagnózu. Není to sice nejlepší zbraň pro sebevraždu, ale pokud se dobře trefí, mělo by to fungovat.

Odjistil zbraň a hlaveň si strčil do pusy.

   Mám se teď pomodlit? K čertu s tím!

Myslel na svoji matku. Myslel na otce, na dětství.

   Byla to nejlepší doba mého života. Zbytek stál za hovno. Smutné, že si to uvědomuju až teď, s chladnou hlavní přitisknutou k mandlím. Kdybych dostal druhou šanci a mohl začít znovu, žil bych jinak.     Škoda.

Stiskl spoušť.

Otevřel oči. Viděl obrysy stolu, kuchyňské linky, postele, stěny, které ho poslední dva roky svíraly, dusily a chránily okolní svět od pohledu na lidskou trosku. Rána nevyšla.

Vytáhl revolver z pusy a vyklopil bubínek. Všechny komory byly prázdné.

   Ta mrcha! Nevadí mi, že mě opustila, možná bych to na jejím místě udělal taky, ale proč mi nedovolí skončit to!

Karel seděl na podlaze, opřený o kus kuchyňského nábytku a hleděl do zdi před sebou. Nehýbal se, neplakal, netřásl se, nevzlykal, nemluvil, nemyslel, nežil .. jen čekal. Vzdal to. Život ho zlomil, povalil na zem a zadupal do země.

  Proč?

  Není to jedno?  

Pak do místnosti vletěla můra. Možná vosa nebo sršeň. Nicméně to přilákalo Karlovu pozornost. Probral se z komatu, jeho zorničky se pohnuly. Slyšel bzukot, žil.

   Ksakru!

Na dálku to bylo z jeho zrakem lepší. Pozoroval ten hnusný hmyz jak si vesele poletuje kolem rozžhavené žárovky, plný života a energie.

   Kde je spravedlnost?

   Až konečně umřu, chci být hmyz ..

Karel se otřásl zlobou. Jako by mu to vrátilo chuť žít. Jako by mu ten odporný tvor dal poslední šanci něco udělat. věděl, že než umře, musí tuhle bzučící a poletující potvoru vzít s sebou. Je to jeho šance, jak udělat svět lepším. Jeho spása.

Přívaly zloby s sebou nesly přívaly energie. Nechápal to, že by poslední záchvěv před smrtí? Kéž by ..

Dokázal se postavit, na chvíli necítil všudypřítomnou bolest, udělal několik kroků, sebral pět týdnů staré noviny (jeho nejaktuálnější) a vyrazil proti nepříteli. Ohnal se, ale minul. Zkusil to znovu, tentokrát do toho dal všechny zbytky sil. Promáchl a svalil se na zem. Hlavou se praštil o roh stolu až se jeho čelo rozšklebilo jako stará bota. Nevzdal to. Dopotácel se do koupelny a sedl si na vanu. Prohlížel si bílý plechový regál, kde dřív bývaly věci jako kulma, parfémy, malovátka, pudr a holítka na nohy, zásoby toaletního papíru, nůžky na vlasy, čistič odpadu a taky přípravek na hubení hmyzu. Měl štěstí, nechala ho tam. Odlepil se od vany a překonal metr a půl prázdného prostoru k regálu. Chytil se za něj až se zakolíbal a několik krámů popadalo na studené kachličky. Uchopil žlutozelený sprej z obrázkem umírajícího komára ve smrtelné agonii s nápisem ZABIJÁK HMYZU a v duchu se zasmál. Připadal si úplně stejně jako chudák na obrázku. A zabiják hmyzu? Že by bůh?

Karel se vrátil do pokoje rozhlídl se po své oběti. Pořád si vesele poletovala kolem jediné žárovky v místnosti a vypadla spokojeně. Až teď si všiml, že ´ta věc´ vypadá nějak divně. Bylo to dost veliké, větší než vosa. Ale sršeň to nebyl. Na to měl moc zvláštní křídla. Jako můra, velké a plné. Nejzvláštnější bylo žihadlo. Trčelo to ´té věci´ z zadku jako obrovský černý tesák. Karel nikdy předtím něco tak odporně zvláštního neviděl. Možná až na krátké okamžiky, kdy svůj odraz zahlídl v zrcadle. Připravil si sprej a zkusil stříknou na prázdno, cvičně. Jeho zbraň fungovala. Dobelhal se ke stolu, nad kterým vysela žárovka, napřáhl ruku a PSSS .. vypustil oblak štiplavého jedu do vzduchu. Hlavní proud zasáhl můro-sršně rovnou do očí. Prudce změnil směr, ale hned se zase vrátil. Vypadal v pořádku. Lítal okolo žárovky jako předtím. Karel se naštval. Znovu zamířil a PSSS PSSS .. PSSS, rozprašoval jedy okolo žárovky jako smyslu zbavený. Záhadný hmyz udělal dvě kolečka okolo místnosti a hned se zase vrátil. Karlovy oči byly plné štiplavého přípravku, nemohl dýchat, dusil se kašlal. Brouk, nebo co to bylo, nejevil známky otravy.

   Sakra! Ty zasraný parchante! Jakože si ještě nechcípnul? Jakože ještě neležíš na zemi a nekroutíš se a netřepeš nožkama a nevyvrhuješ vlastní střeva! Proč má každý posraný tvor víc síly žít a přežít než já?

PSSS .. PSSS ..

Karel popadl noviny, zuřil, z očí mu tekly slzy a plival a kašlal krev, běsnil, nic ho nemohlo zastavit dokud toho odporného tvora nezabije. Pak konečně zasadil hmyzákovi přesný zásah stočenými novinami. Odpálilo ho to napříč pokojem a vymrštilo proti zdi. Narazil do ní a sklouzl se po ni za sedačku. Karel stál na místě, těžce dýchal, slzel, ale stál pevně, široce rozkročený a snažil se popadnout dech. Chvíli poslouchal. Bylo ticho. Žádné bzučení. Dostal ho. Opřel se o roh stolu a oddechoval.

 Napadlo ho, že musí najít mrtvolu. Musí se přesvědčit, že svou práci udělal pořádně. Třeba ho to jen omráčilo a zítra, až bude Karel mrtvý, probere se to a znovu to vesele vyletí do vzduchu a najde si to novou žárovku a nového chudáka, který se chystá umřít.

Sedačka z masivního dřeva a ze starých tlustých matrací v umělé kůži byla příliš těžká, aby ji Karel ve svém stavu odsunul. Nezbývalo něž klesnout na kolena a zkusit to zespodu. K zemi to šlo lehce, horší to je opačným směrem. Karel přitiskl hlavu na podlahu a snažil se zahlídnout to malé sršní tělo s křídly můry a s černým tesákem na zadku. Bez baterky to ale bylo nemožné. Hleděl do tmy a přemýšlel co dál, dokonce zapomněl na bolest a na celý ten strašný osud, který ho potkal.

Z ničeho nic se ale ozvalo zabzučení a ze tmy se vyřítilo to hmyzí monstrum s tesákem bojovně vystrčeným dopředu. Karel se stačil jen leknou, uhnout už ne. Obrovské žihadlo se mu zarylo do krku. zařval a instinktivně si šáhl po ráně. Dostal ještě další dva bodance do ruky. Vzápětí se brouk svalil na podlahu a zemřel.

Karlovi se začala točit hlava, cítil silnou závrať a brnění po celém těle. Nemohl se hnout. Sesunul se k zemi, rovnou vedle svého posledního (ne)přítele.

   Není to k smíchu? Napadlo ho. Nakonec mě zabije tahle malá potvora.

Mžitky před očima ovládly všechen prostor. Zavřel oči.

Tady by příběh mohl skončit. Má to svoji pointu a vtip, jenže .. Karel se probral. Nevěděl za jak dlouho, neměl pojem o čase. Mohl spát pár minut, hodinu nebo třeba celou věčnost. Po pár sekundách Karla natáhlo jako nikdy předtím. (a že si nad mušlí záchodu už užil svoje) nebránil se tomu, otevřel pusu, zaklonil hlavu, aby zvratky zbytečně neucpaly nos a vypustil ze sebe ohromný proud zvratek. Když si je prohlídl, zjistil, že jsou zelené. jasně zelené, ne nazelenalé, byly téměř fosforově zelené. Během posledních dvou let už vyzvracel snad všechno, krev, žluč, i kousky vnitřností, ale tohle ještě neviděl. Vyděsilo ho to, ale zaujalo zároveň. Krátce na to ho natáhlo znova. Předklonil se a nechal tomu volný průběh. Kusy zelené hmoty mu vystřikovaly z pusy jako gejzír. Jeho střeva byly v plamenech. Jeho žaludek kmital uvnitř břicha jako ruce dirigenta symfonického orchestru. Nahoru dolů, doleva doprava. Přicházely další a další vlny zelené hmoty, podlaha už byla pokrytá několikacentimetrovou vrstvou toho svinstva. Vlny přicházely jedna za druhou, tak jak to mají ve zvyku. Stěny i nábytek byly potřísněné tím hrozným svinstvem, celý pokoj v tom doslova plaval. Karla to vysílilo natolik, že ztratil vědomí. Sesunul se k zemi, půlku obličeje ponořil do toho co z něj vyšlo a pomalu oddechoval.

Když se znovu probral, ucítil, že má plné kalhoty. Už dlouho se nepodělal. To bylo to jediné na co byl hrdý, že mu nikdo nemusel měnit plenky. A teď tohle. Hlava se mu točila jako po dvou jízdách na řetízkovém kolotoči, před očima mžitky a celé tělo pokryté zelenými zvratky, ale dýchalo se mu líp. Nechápal to. Snažil se sundat si pyžamo. Zvratky mu nevadili, ale nesnesl, aby se válel ve sračkách. Když se mu to povedlo, spatřil svoje trenky, plné fosforově žlutých výkalů. Úplně zářily. Víc než žárovka na stropě nebo americký úsměv. Hora fosforeskujících výkalů.

Karel se zvednul ze země. Jeho byt byl k nepoznání. Kusy zelené hmoty zaplavily byt, byly dokonce i na stropě. Do toho žlutá hmota, které bylo o dost míň, ale za to byla hutnější a zářivější. Podařilo se mu vstát a dobelhat se ke dveřím od bytu. Vzal za kliku, dostal se na chodbu a poprvé po několika měsících až ven na ulici. Tam zavrávoral a svalil se k zemi.

                                                                    ***

Probral se na nemocničním lůžku. Bílé povlečení s modrými proužky bylo sem tam potřísněné zelenými kapkami. Podivil se, že žije. Nikdy by nevěřil, kolik toho lidské tělo dokáže snést. Taky ho zarazilo, po tom co se trochu rozkoukal, že leží na obyčejném pokoji, bez přístrojů, hadiček, monitorů a věčného pípání. Nahmatal zvonek na sestru a několikrát ho dlouze zmáčknul. Za pár vteřin se ve dveřích objevily dvě sestry a Karlův doktor.

   ¨Zázrak!¨ křikl doktor a vrhl se ke Karlovi, aby ho objal.

   ¨Cože? Co se děje? Co to děláte doktore?¨

   ¨Stal se zázrak. Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu nevěřil!¨

   ¨O co sakra jde doktore?¨

   ¨Sám jsem dělal všechny testy, dvakrát, přístroje se nemýlí!¨

   ¨V čem se nemýlí? Řeknete mi už konečně o co jde?¨

   ¨Jste zdravý!¨

   ¨Já, já .. to ne .. to není .. to není možně .. přece .. vždyť já ..¨

   ¨Ano, byl jste téměř mrtvý, ale věřte mi, na všechny testy jsem osobně dohlížel, přístroje se nezbláznily, nelžou, je to tak .. jste zdravý. Ani jeden nádor, cukrovka, žloutenka, TBC .. všechno je to pryč! Chápete, je to pryč! Frnk, šmytec, nezůstalo nic .. jste zdravý jako rybička!¨

   ¨Ale to ..¨

   ¨Ano stal se zázrak! Nikdy bych nevěřil, že to řeknu. dneska jsem byl v kostele, poprvé po pětadvaceti létech, vrátil sem se ke křesťanství, sem jiný člověk. To jen díky vám!¨

   Sestry se vrhly na nevěřícně zírajícího Karla, aby mu změřili teplotu a tlak, a aby mu vzali krev. Doktor mu potřásal rukou a div mu ji nelíbal. Karel vstal z postele. Šlo to hladce, žádné bolesti, závratě, krev z uší a nosu. Vzpomněl si na svého okřídleného přítele se sršním tělem a černým bodákem. Jediný tvor, který mu dělal společnost, když měl odejít.

Zastyděl se.

                                                           ***

Za pár dní Karla propustili. Podepsal revers. Nemohl už v té odporné páchnoucí nemocnici být ani minutu. Cítil se skvěle, tak jako už dlouho ne. Už zapomněl jak to chutná. Sjel výtahem, proběhl dlouhou nemocniční chodbou a našel východ na ulici. Venku před budovou postávali novináři, okamžitě se na něj vrhli, jeho případ měl být vázaný lékařským tajemstvím, ale někdo z personálu si pustil hubu na špacír. Karlovi to nevadilo, byl vděčný za každé bezbolestné nadechnutí, za každé slovo, které může pronést bez toho, aby se rozkašlal a vyplivoval hleny s krví, byl vděčný za každý krok, za každý pohled, byl vděčný, že dostal šanci zemřít jako ostatní. Odpovídal na otázky novinářů, usmíval se, mluvil o tajemném broukovi, o vodopádech zelených zvratků i o žluté stolici, v podstatě si to užíval, byla z něj teď vlastně celebrita, byl z něj živý člověk!

Pak si všiml ženy stojící na druhém chodníku. Byla to ona. Nikdy ji nepřestal milovat. Stála tam a bála se přijít blíž. Nejspíš se o něm dočetla v novinách. Určitě se styděla zato, co udělala, ale kdo by jí to mohl mít za zlé? Byla krásnější než dřív. Její vlasy se třepetaly v chladném podzimním větru a po tvářích ji stékaly slzy. Měl nesmírnou chuť ji obejmout, políbit a tisknout v náruči po zbytek života. Odstrčil dotěrné novináře a rozběhl se za svou ženou. Z její tváře vyčetl, že pochopila jeho odpuštění. Viděl jak se ji ulevilo a jak je šťastná. Náhle se ale její tvář změnila. Její blažený výraz se proměnil v úzkostný a vyděšený. Byl zmatený, nevěděl proč ta náhlá změna. Pochopil to, až když ucítil náraz projíždějícího auta, které ho odhodilo třicet metrů daleko. Bylo ticho. Cítil její prsty jak se ho dotýkají, slzy i teplo jejích rtů. Nebyl smutný. Dostal svoji šanci. Šanci zemřít jako všichni ostatní.