Fusaty - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Fusaty 50 let / Hajcman City

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Fusaty si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Texty Time ruins also beauty

ZEMĚ PTAČÍHO DUCHA

 

Já jsem jen osamělý strom stojící v širém poli,

který nemá srdce a přec ho bolí.

Až k mé dívce snesl se mrazivý výkřik plný ztráty

do země kde oděn jsem byl, ze země, kde odložil jsem šaty.

V té zemi pod bouřkovými mraky kroužili černí ptáci.

Ach, vypadal tak smutně mladý rytíř, jenž život v bitvě ztrácí.

Z mých větví Tallis hodila mu hadřík, by jím ovinul své rány.

On však přitiskl jej ke rtům a sevřel v dlani.

 

Hrdinnou zemí však vítr z pekel dál se hnal,

by těla mrtvých a umírajících do posledního spolykal.

To strach ved` její ruku, když malovala kameny.

Její víra v mžiku zhasla, když zřela opět stařeny.

 

Bytosti horší kreatur,

jenž mrtvým hlavy řezaly.

Již jednou na útěk je zahnala,

nyní opět pro svou kořist spěchaly.

 

Ne! Běžte pryč!

 

Tu Tallis zemi opustila

chtě obnovit déšť kamení,

však Scathacha již nespatřila,

jen černý závoj, triumfu to znamení.

 

Plakala a láska v ní rozbouřeným mořem byla.

Ztratila ho, ale stále tomu nevěřila.

Ač chtěla křičet, jeho jméno ze stromu se sneslo tiše,

do noci stoupal dým, on ji však neslušel.

Jen já ten osamělý strom stojící v širém poli,

který nemá srdce, ale přec ho bolí,

který ji nedokázal říct, že cesta tam i cestou zpátky bývá,

že v něm sídlí smutný duch, který jen pro ni tuto píseň zpívá.

 

MÁ ZKŘEHLÁ KŘÍDLA...

 

Již neznám slova,

 která dřív jsem znal.

Ne snad proto,

že bych božskou krásu málo opěval.

 

Cos ve mně hyne.

Bolest nelze oklamat.

Ta snadno učí létat,

však křídla nechá polámat.

 

Má zkřehlá křídla...

 

To pro Vás mé srdce bilo.

Jeho tlukot náhle šepotem se stal.

Jen Norny ví,

že já v pravdě lež jsem rozpoznal.

Až poté...

 

Já viděl lásku, která v nenávist se změnila,

radost, jenž nejsmutnější slzy ronila,

krásu, která víc než hrůza děsila,

život, který smrt ukryla pod svými prokletými křídly.

 

Má zkřehlá křídla...

 

Stále sálá  ve mně,

mé lítosti chladný žár.

jen Norny ví,

že sálat nikdy nepřestal.

Ani poté...

 

ČAS ZNIČÍ I KRÁSU

 

Já žil, abych miloval,

tvé kouzlo v paměti si uchoval.

 

Tím nejostřejším trnem

bylo vryto v srdce mé

tvé jméno kráso,

mým uším tolik lahodné.

V mých beznadějných očích

čas počal můj příběh číst.

Navždy však zůstane

jen bílo z prázdných míst.

 

Ach, jak pohrdavě

se vysmívala krása času.

Však nešťastnice zapomněla,

že čas zničí i krásu.

 

I vzlétl anděl k hradbě z hloupých skel,

svou krásou natolik byl okouzlen.

Chtě zvěstovat ten objev světu

padal k zemi zasněn v letu.

 

Ach jak pohrdavě....

 

 

BRÁNA DO NENÁVRATNA

 

Ve tmách já viděl její neutěšitelný květ,

v němž oči tonou co by necílené střely.

Ach, osiřela růže, které odebrán byl její květ

a víc již nikdy nerozkvetla mezi Hádovými asvodely.

 

I jediná slza je víc,

než bych si přál.

A slov nespočet,

které nemohu již říct.

Ta slova z mých úst

kdos nenávratně sňal

mou marnou touhu nevidíc.

 

Ach,jak chladná je náruč nezvaného žalu,

jenž nepřestal mi z mé dlaně doposud mi číst.

To neskutečně prázdné jitro nekorunovaných králů

shoří pro vás pomalu a mlčky jako nepopsaný list.

 

I jediná slza je víc.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Texty ( doplněno 30.8. 2007 )

 ZVON
Jsem zvon, mrtvý,
však křičím žalostí!
Můj tón, sivý,
oproštěn svátosti!
 
Mrtvý a přece zním,
i malou radost v trýzeň proměním,
mého srdce však nemusíš se bát,
vždyť jen smrt učí lidi milovat!
 
Mrtvý a přece zním,
i malou radost v trýzeň proměním,
mého srdce však nemusíš se bát,
vždyť jen smrt učí lidi milovat!
 
 
ROZMLUVA S VĚTREM

Tichý pláč se krajem nese.
Čí líc ty slzy skrápí?
Proč ruka něhy tváře té nedotkne se?
Komu jsi dala srdce,
že tě nechá trápit?

A já snad stál na prahu štěstí,
však nyní sám zmírám beznadějí.
Táži se, proč kroky mé vedou hned na scestí,
jen za to, že i tobě štěstí přeji?

I  tobě štěstí přeji!

I tobě štěstí přeji!

Táži se větru, který nezná čas,
jehož bytí mýty opředeno,
proč jen dal mi poznat lepý hlas?
Prosím, netruchli proň moje ženo!

A vítr šeptá: „Brzy hvězdu padat uvidíš.
Přej si co chceš, snad ti bude odpuštěno.
Ze země kde lásky není víc než touhu nesklidíš...“
Ach dost větře, vždyť srdce bolem zasaženo!

Nejsou ničím slova v bouři.
Hladově ona pozře i onen tichý vzlyk.
Zde nemohou být lidé vlídní, zde nemohou být lidé moudří,
když šepotem hlas zůstává, ač hromový to křik!

A já snad stál na prahu štěstí,
však nyní sám zmírám beznadějí.
Táži se, proč kroky mé vedou hned na scestí,
jen za to, že i tobě štěstí přeji?

I  tobě štěstí přeji!

Komu vlastně štěstí přeji?

ÚSTA VĚDMY

Je v moci nevědomosti omlouvat naše viny
a v rukou osudu zda ztrestá lež.
I oči slepé mnohé vidí
a ústa vědmy – to divá zvěř!

Hlouběji v čase zmírá svět,
lze však zpříma směrem tím pohledět?
Pro koho minulost láskou je svěží,
s povděkem zítřek vítá jen stěží.

Othila, feoh, wunjo, gebo, isa.

Studený a kluzký je led,
jako sklo třpytí se, je jasný jako drahokamy.
Pole slité mrazem příjemné je napohled,
však smutno srdci samotnému pod hvězdami.

 Othila, feoh, wunjo, gebo, isa.

Studený a kluzký je led,
jako sklo třpytí se, je jasný jako drahokamy.
Pole slité mrazem příjemné je napohled,
však smutno srdci samotnému pod hvězdami.


 ZASNĚNÝ, ZOUFALÝ

Zasněný, zoufalý vysnil si, ach, vysnil si bohyni.
Mnozí mu spílali, když o přízeň, když o přízeň prosil ji.
Pro jedny byla múzou, ty u srdce, ach,u srdce ranila.
Pro druhé zase lůzou, ty raději v náruč svou přivila.

Nejprve vysnil si její srdce.
A poté vysnil si i její tvář.
O krásném těle snily jeho ruce,
to aby zapomněl ji vysnít také svatozář.

Proč?!

Nevím jak dál, toť vše!
Ten příběh snad mi všichni prominou.
Však krev v mých žilách vře,
 by jen pomyslel si na jinou!
A proto vpravdě nevím pro co žít.
A rozhodně nejsem mezi těmi,
kdož se s někým litě bude přít,
že svět vskutku není poset bohyněmi.

Svět není poset bohyněmi.

Zasněný, zoufalý vysnil si, ach, vysnil si bohyni.
Mnozí mu spílali, když o přízeň, když o přízeň prosil ji.
Pro jedny byla múzou, ty u srdce, ach, u srdce ranila.
Pro druhé zase lůzou, ty raději v náruč svou přivila.

RÁNY IGOROVY

Ach, bratře, bratře můj jediný,
žalostí větve stromů k zemi se sklonily.
A slunce jasné na nás vrhá stín.
Pták div vzlétl, letí vstříc skutkům tvým.

Ach, daleko zaletěl sokol, daleko do kraje.
Jak ptáčata mohou bránit se křivdě, peří nemaje.
Byť by už sokol peří ztrácel, dovede vrahy ulovit.
Nechť žije starý vládce – časy Trojanovy.

Utichli hlasové.
Ustalo veselí.
Kdo rány tvé Igore,
kdo rány tvé zacelí?

Ach, bratře, bratře můj jediný,
žalostí větve stromů k zemi se sklonily.
A slunce jasné na nás vrhá stín.
Pták div vzlétl, letí vstříc skutkům tvým.

ŠTVANICE

Štvali se čtyři psi o divou zvěř.
Pro kořist malinkou strhla se řež.
Každý chtěl z kořisti největší kus.
Pro kousek masíčka pěkný to hnus!

Pro kousek masíčka  strhla se řež.
Pro kousek masíčka život si střež.
Pro kousek masíčka o život přijď.
Pro kousek masíčka hned první chyť.

Štvali se čtyři psi o divou zvěř.
A já ji ulovil, tak to mi věř.
Štvali se čtyři psi života půl,
než jeden přelomil nade mnou hůl.

Pro kousek masíčka praská mi hruď.
Pro kousek masíčka Bůh jenom suď.
Život se zastavil, v uších zní zvon.
Mládě si odbylo svůj první hon!

Štvali se čtyři psi o divou zvěř.
Pro kořist malinkou strhla se řež.
Každý chtěl z kořisti největší kus.
Pro kousek masíčka pěkný to hnus!



ZLATÁ KLEC

Byljsem volný jako pták,
než rozpřáhla´s svou síť.
Vím, že je to přesně tak.
Tak už čekám, tak mě chyť!

Tak už mám co jsem chtěl.
Děkuji, nech si svoji zlatou klec.
Odletěl bych nejraděj
s jinými ptáky nakonec!

Nestačím se divit, kde to jsem.
Mohl jsem si pískat celý den.
A zatím? Jen ny bidýlku pláču.
Zrní si sama vem,
klec si nechej, já chci ven,
křídla mi zlámej,ať veseleji skáču.

Nestačím se divit...



ÚLITBA

Ďadové,
můj slyšte hlas:
Úlitbě přejí dnes bohové.
My zveme Vás!

Proto vzdálen je mrtvých svět duším trpícím,
by nemohly odletět, jen pozvat je v světnici.
By nemohli odletět, by s živými žili,
by o ďadech mluvili, s nimi jedli a pili.

Ďadové,
můj slyšte hlas:
Úlitbě přejí dnes bohové.
My zveme Vás!

Naši ďadové, zveme Vás!
Naši ďadové,
 pojďte k nám jísti vše co bozi dali,
čímkoli chata bohata,
co já Vám obětuji.
Naši ďadové, prosím Vás,
pojďte, leťte k nám!

Ďadové,
 já pozvedám sklenici.
Úlitbě přejí dnes bohové.
Tedy dostůjme tradici!

 

SVĚTLO V  DÁLI

Nemám zdání kam mne zavedeš,
ale velmi rád zapomněl jsem na tu cestu zpátky.
Tak jako já ti věřím, i ty mi prosím věř.
Přiznávám, že nevím co se děje,
tak mi trochu napověz.

Jímal mne smutek a já jej obrečel.
Však náhle objevil jsem světlo, ač bylo někde v dáli.
Kéž směl bych říct ti, to co říci jsem chtěl,
to proto mé štěstí rozpadlo se na popel.

To pro ten smutek vytratil se z lící smích.
…Pro věty, jenž zůstaly nevyřčeny,
…pro kouzlo, které nevidíš,
to proto, že není…není koho žádat
o naději.


PODSTATA   BYTÍ

Pevně věřím, že nejsme stejní jako oni.
Pořád věřím, že nejsme stejní jako oni.
Ještě věřím, že nejsme stejní jako oni.
Mohu věřit, že nebudem stejní jako oni.

Chladní a ješitní, lhostejní a přezíraví, lehká budiž zem.
Krutí a necitliví, hrabaví a nabubřelí, takoví nebudem.

Pevně věřím, že nejsme stejní jako oni.
Pořád věřím, že nejsme stejní jako oni.
Ještě věřím, že nejsme stejní jako oni.
Mohu věřit, že nebudem stejní jako oni.


Milosrdný, shovívavý, uctivý, tak dokonalý, takový já jsem.
Vždycky přesně vím co a jak kdy udělat, jen se stačí něžně porvat s osudem.

Skromnosti slušivá,
 všem lidem je umříti,
všem živým dýchati,
ne všem však mluviti!

Umříti, dýchati, slyšeti, býti, čísti,
mluviti, poznati, viděti, jíti, jísti,
cítiti, strádati, truchliti, dlíti, píti,
mysleti, nechati, věděti …zkrátka žíti!