Texty Time ruins also beauty
ZEMĚ PTAČÍHO DUCHA
Já jsem jen osamělý strom stojící v širém poli,
který nemá srdce a přec ho bolí.
Až k mé dívce snesl se mrazivý výkřik plný ztráty
do země kde oděn jsem byl, ze země, kde odložil jsem šaty.
V té zemi pod bouřkovými mraky kroužili černí ptáci.
Ach, vypadal tak smutně mladý rytíř, jenž život v bitvě ztrácí.
Z mých větví Tallis hodila mu hadřík, by jím ovinul své rány.
On však přitiskl jej ke rtům a sevřel v dlani.
Hrdinnou zemí však vítr z pekel dál se hnal,
by těla mrtvých a umírajících do posledního spolykal.
To strach ved` její ruku, když malovala kameny.
Její víra v mžiku zhasla, když zřela opět stařeny.
Bytosti horší kreatur,
jenž mrtvým hlavy řezaly.
Již jednou na útěk je zahnala,
nyní opět pro svou kořist spěchaly.
Ne! Běžte pryč!
Tu Tallis zemi opustila
chtě obnovit déšť kamení,
však Scathacha již nespatřila,
jen černý závoj, triumfu to znamení.
Plakala a láska v ní rozbouřeným mořem byla.
Ztratila ho, ale stále tomu nevěřila.
Ač chtěla křičet, jeho jméno ze stromu se sneslo tiše,
do noci stoupal dým, on ji však neslušel.
Jen já ten osamělý strom stojící v širém poli,
který nemá srdce, ale přec ho bolí,
který ji nedokázal říct, že cesta tam i cestou zpátky bývá,
že v něm sídlí smutný duch, který jen pro ni tuto píseň zpívá.
MÁ ZKŘEHLÁ KŘÍDLA...
Již neznám slova,
která dřív jsem znal.
Ne snad proto,
že bych božskou krásu málo opěval.
Cos ve mně hyne.
Bolest nelze oklamat.
Ta snadno učí létat,
však křídla nechá polámat.
Má zkřehlá křídla...
To pro Vás mé srdce bilo.
Jeho tlukot náhle šepotem se stal.
Jen Norny ví,
že já v pravdě lež jsem rozpoznal.
Až poté...
Já viděl lásku, která v nenávist se změnila,
radost, jenž nejsmutnější slzy ronila,
krásu, která víc než hrůza děsila,
život, který smrt ukryla pod svými prokletými křídly.
Má zkřehlá křídla...
Stále sálá ve mně,
mé lítosti chladný žár.
jen Norny ví,
že sálat nikdy nepřestal.
Ani poté...
ČAS ZNIČÍ I KRÁSU
Já žil, abych miloval,
tvé kouzlo v paměti si uchoval.
Tím nejostřejším trnem
bylo vryto v srdce mé
tvé jméno kráso,
mým uším tolik lahodné.
V mých beznadějných očích
čas počal můj příběh číst.
Navždy však zůstane
jen bílo z prázdných míst.
Ach, jak pohrdavě
se vysmívala krása času.
Však nešťastnice zapomněla,
že čas zničí i krásu.
I vzlétl anděl k hradbě z hloupých skel,
svou krásou natolik byl okouzlen.
Chtě zvěstovat ten objev světu
padal k zemi zasněn v letu.
Ach jak pohrdavě....
BRÁNA DO NENÁVRATNA
Ve tmách já viděl její neutěšitelný květ,
v němž oči tonou co by necílené střely.
Ach, osiřela růže, které odebrán byl její květ
a víc již nikdy nerozkvetla mezi Hádovými asvodely.
I jediná slza je víc,
než bych si přál.
A slov nespočet,
které nemohu již říct.
Ta slova z mých úst
kdos nenávratně sňal
mou marnou touhu nevidíc.
Ach,jak chladná je náruč nezvaného žalu,
jenž nepřestal mi z mé dlaně doposud mi číst.
To neskutečně prázdné jitro nekorunovaných králů
shoří pro vás pomalu a mlčky jako nepopsaný list.
I jediná slza je víc.