to je to město Muž, 48 let / Píča

txt "UNNECESSARITY - HUMANO"

1.Rey Cerebro / Král Mozek /

Král mozek je na pochybách a tak si klade otázky…

Jsem jediný důvod proč Bůh stvořil lidské tělo?

Tělo jako mého komplexního sluhu? Můj nosič?

Mám nohy a když poručím, tak ty donesou mne kam chci. A to přece není vše. Oči my slouží, aby my dodaly potřebné informace. Ruce mám proto, aby udělaly co si budu jen přát. Bůh vystrojil vskutku hostinu lahodnou lidskému oku.
Marně,pyšně-pochlebuje si…
Jsem tak krásný  i když jsem ukrytý tak hluboko v pouzdře lebky. Jsem jediný kdo je uzdravován a nedá se nahradit. Vždy mi říkal ON tichým hlasem: „ člověka tvoříš ty-mozek! Smrt-je smrt především tvá.“

Tak kde je spravedlnost?! Někdy bych si přál být svalem a jen tak si na povel hloupě pohybovat. No a pak si dát šlofíka, když není do čeho píchnout. Nikoho nezajímá jakou mám zodpovědnost. Mám plnou hlavu starostí. Jsem Bůh lidského těla! Jsem Bůh toho malého těsného vesmíru uvnitř kůže.

2.Mente / Mysl vysoko nad rámec /

Někdy je mysl člověka přesvědčena o určitý formě pokračování a vystoupí si tedy vysoko nad rámec lidského myšlení. Pár vteřin se rozhlíží a kasá se svou vlastní slávou. Vykukuje totiž nad mraky, kam lidské oko smrtelníka nemůže pohlédnout. Vidí věci neviděné, lidským rodem nepopsané. Nejsou slova, není jak to na ten okamžik pojmenovat. Neexistuje spojenec ve stejné rovině, nedojde-li ke střetu, není nad čím polemizovat. Nerovnost rovnice střetu dvou či více myslí v určitý okamžik, pocit, cit. Je nemožné se pokusit o nápravu. Zmáčknout tlačítko |<< ne, je jen zklamání. Někdy člověk plánuje, staví, buduje, směje se tisíce let. Stavíme si svoje věžičky, blíž bohu. Pokoušíme se napodobovat, jedinečnost originálu. Všechno co dýchám, piju, jím, říkám, píšu, to všechno už tady bylo. Klást si otázku, kdo byl první. V čem, ve zrodu, v hříchu? Pak to ale může přijít, titěrná vteřinka, vteřinka, která v životě člověka může znamenat tolik, někdy neznamená nic. Někdy vteřiny jen tak plynou???

3.El Hambre/ Hlad /

Ten zvuk znám-je předzvěstí záře.Okouzlení na barové židli-nohy zakleslé v ní. Ruce jak jemné polštářky hladí samet.Mezi prsty řine se dým, mezi slovy řine se smích.Mezi tím co se stane-mě se stane, že asi sním. A náhle padám- jsem padlý člověk. Nikdy jsem neměl dost víry-mám jen počítač a tam samý viry. Nemoc je jak má vlastní, onemocněl jsem pocitem, že jsem neměl dost síly. Je pravda, že jsem chtěl jít dál-neměl jsem ale dost čeho? No neměl jsem dost-ale čeho?-co nám pořád chybí, když už všechno máme a všechno jsme už měli-ne! já neměl nikdy dost, jo neměl jsem nikdy dost! Tak teď jdu, jdu si pro to!

4.Variante / Varianta /

Pohlcen tmou, pohlcen jazykem noci. Zapadnutí mezi póry chutí-tolik buněk, tolik pocitů. Tolik změn na tváři experimentátora. Reakce a výboje do systematiky okolí.
Vytříbený vkus náležící jen mě-vytříbený hnus darovaný jen a pouze ode mě.
Dlaň a tvář jako učebnice života, hlas jako ukolébavka potomkům na zlé sny.
Prázdné sliby, kterým věří tisíce. Prázdné dary přijímající miliony?
Pokračování na díly, už bez zemské tíhy. Vazba na zesilovači. Výboje při první lži, myšlenky na čistou pravdu a její relativitu. Úhly pohledů na stejný okamžik, jiná pravidla, jiná mentalita, jiná výchova, jiné pocity, sdílení, nesourodost, nestrannost, nasranost a jiné významy na N. Tolik harmonií na energii okolo těl. Tolik variant na lidský život.

5.Reformación / Reformace mozku /

Na nitkách pavoučí lásky se nese zvuk ranní rosy. Sladké jak smetany dotek. Pohlazení milovníka,co nikdy nespatřil bolest. Pocit nezkaženosti, když se o rty otře lístek květu. Zvolna klesá. Je volný, voní celou loukou. Cítím Boha náruč. Lůno lásky.
Tep zařezávající rytmus okamžiku.
Na nitkách pavoučí nenávisti se nese křik noci. Hořký jak krve dotek. Pohlazení vraha co nikdy nespatřil nic než bolest. Pocit zkaženosti, když se o rty otře střep.
Zvolna klesá. Je volný. Pach rozkladu uvnitř místnosti. Cítím Boha náruč. Lůno smrti.
Střep zařezávající rytmus okamžiku.

6.Dogs of Village / Vesničtí psi /

 
Vesničtí psi, hrubí na pohled, jemní na dotek…
noc co noc střeží, bdí- usínají k ránu s vůní lesní?
Střepy se dělí, krmí se krví.
Jak dál proudy názorů se tříští o jiné, tak silný příboj utichá až k ránu.
Až k ránu usínají na polštáři mechu.
Horký hlavy, hlasy, už dávno spí, sní.
Zchlazeni ranní rosou-slunce se pomalu šplhá nad pole, lesy, hory.
Sahá až do nebe a probouzí střet teplot, lesy se páří.