hnidopich Muž, 42 let / Praha

• Fünf, NWO
• Playlist: Kreslíš nebo krvácíš, Lesní píseň, Doteky, Psáno, Strach z ticha + přídavek Chobotnička
• narozeninová párty Skřehoty a Tomase
• Moje první návštěva tohoto klubu a mám z něho rozporuplné pocity. Prostor mi bohužel připadal dost sterilní a moc mi neseděl. Při hraní mě navíc překvapivě nejvic vadila okna zakrytá světlými deskami. Odrážené světlo ve mně vyvolávalo pocit, že venku je časné deštivé ráno. Na druhou stranu vybavení, zvukař a zvuk vsále i na podiu to vše bylo naprosto luxusní.
• Párty nabírala skluz hned od začátku. Už první vystoupení začalo o hodinu později. Jako první nastoupili oslavenci se svým projektem Fünf. Bylo zjevné, že skoro nezkoušeli, ale jinak to bylo výborné. Komunikace na podiu i s obecenstvem se odehrávala zásadně v němčině (až na občasné zmatené zvolání ve stylu: „Co? Já začínám?“). Tomas s čelenkou, brýlemi a hlavně žvýkačkou byl naprosto přesný. Na závěr opustili zvolenou formu, Tomas se přesunul za bicí a Skřehota k mikrofonu a dali pár vzpomínkových fláků od Smyslu Decibelu.
• Jako druzí nastoupili NWO, na které se čekalo, protože hráli ten den v Pacově. Zvučili dost dlouho, takže časový skluz narůstal. Jelikož jsme na přání oslavenců zařadili do playlistu víc songů, než obvykle, tak jsme pomalu uvažovali o jeho zkrácení. Po zvukové zkoušce se NWO místo hraní odebrali k baru a užívali si pivo a cigárko. Říkal jsem si, že nabírají síly (přeci jen už mají jeden koncert za sebou), ale po cca 20 minutách jsem už byl dost nervozní. Seděli tam a vykecávali se, jako by po nich měla přijít potopa. Dovolili jsme si je trochu popohnat. Nakonec se odebrali na podium a spustili. Docela se mi to líbilo, ale bylo to na můj vkus trochu pomalé. Jelikož hráli podle metronomu, tak to nebylo únavou. Set NWO byl pro nás naštěstí poměrně krátký, takže jsme se rozhodli, že playlist odehrajeme celý, jen to vezmem trochu rychleji a zkrátíme improvizační pasáže.
  Jelikož byl zvukař fakt šikovný a ochotný, tak jsme mělli nazvučeno asi za 15 minut. Jedinou chybou bylo moje rozhodnutí z důvodu časového presu neinstalovat druhý přechod u bicích. Zapomněl jsem, že hrajeme poslední dobou poněkud rychleji a že už mi není 20, takže jsem se docela trápil. Jinak to, myslím, docela ušlo. Bylo mi sice líto, zkrácených improvizací, ale zato jsme stihli 90 minutový set za hodinu a dokonce zbyl čas na přídavek. Poznámka – Chobotničku po hodině zběsilého hraní prostě neudýchám.
• Krtek: Party probíhala v uhlazeném až sterilním klubu Music city, které hostilo přehlídku kapel: Fünf, New world Order a Hliníkové lopatky. Proč sterilním? No protože cajdáky, co se linuly Z rádia, byly o něco preciznější než furniture music (která nemá ani rytmus) a dokázaly spolehlivě uspat každého unavenějšího člověka. Možná v tom byl záměr vylákat lidi na sál. Kolem osmé se začali scházet další lidi a nastoupila kapela Fünf, jakožto hudební projekt oslavenců z bývalého Smyslu decibelu a dalších kamarádů, v tomto podání se předvedli opravdu úžasně. Fünf, jakožto německy 5, a dost možná i narážka na německé Trio, hráli ve stylu „Neu deutche welle“, což je styl na Pražské klubové scéně nevídaný a neslýchaný - už kvůli tomu, že málokdo umí plynně německy jako Tomas, který zpíval a v němčině uváděl další písně. Samozřejmě styl „Neu deutche welle“ s sebou nese i převleky a to se Fünf povedlo výborně – všichni měli na sobě nějakou část černo žluto červené trikolóry, nebo nápis Deutchland  a nebo obojí a klávesák opravdu věrně poutal zrak obecenstva svým námořnickým oblekem. Písně byly víceméně známé, zazněl i Rock me Amadaeus od Falca, vrchol večera Da Da Da od Tria (netušil jsem, jak je to hustá píseň, když je hraná na živo) a nostalgická píseň 99 Luftballons od Neny. Luxus!
  Pak zazněly i 3 písně od Smyslu decibelu, jakožto vzpomínka na staré časy, úklon a odchod. Mezitím v baru začali hrát o 1000% lepší muziku a nechalo se tam už vydržet. Bylo tam už kolem 50 lidí. Nastoupili New world Order, ale strašidelně dlouho zvučili. To už náš Lopatkovej tým začal nervóznět, protože náš plán zahrát na 80 minut se začínal hroutit. Ne ani tak schopností zahrát, ale tím, že kolem 23:45 lidi odchází na metro. Poté, co NWO nazvučili (bicí, kytara, klávesy, basa) šli na pivo, cígo, prostě někam zmizeli. Takže po našem nátlaku začali. Hráli našláplej, jak sami uvádí, experimentální rock, ale příliš moc mi to připomínalo pomalé Nigthwish, zřejmě kvůli těm operním zpěvům. Jednu věc si z jejich produkce pamatuju, a nedá mi to spát: „Jak zní poloinstrumentální píseň?“ Já to nevím, to vědí a navíc umí zahrát právě NWO. Naštěstí produkci ukončili kolem půl jedenácté, což byla vůbec stranda, po tak dlouhém zvučení a naběhli jsme na pódium s Lopatkami.
  Místní pódium je prostorné a zvukař velice vstřícný, rychlý a hodně dobrej - posílám dík! Rozhodli jsme se zahrát plný set, nicméně zhruba hodina produkce se podepsala na krátkých improvizačních pasážích. Velmi se mi líbilo, že naše novinka Doteky měla docela dobrou odezvu, protože to je prostě sranda a jako sranda to bylo přijato - Aha, Aha, Aha! Poté následoval set divokých improvizačních písní a v 23:45 se stalo přesně to, co jsem čekal:  Hráli jsme pro posledních 10 lidí. No, co se dalo dělat. Končili jsme přesně o půlnoci a šli si dát pivko a hurá domů. Pěkná party, pěkná akce, a zase mě to pěkně zmatlalo. Kdo tam nebyl, tak neví, o co přišel.

• Rozhuda,Rosie, By lift to sky
• Playlist: Lesní píseň, Doteky, Strach z ticha
• Tak jsme se po 4 mesících dostali zase na podium. Jelikož je tradicí, že na vítání jara se vystupuje v maskách, tak jsme si zmalovali ksichty a pořídili trika s písmeny H L D P a vzadu jsme měli 4E V E R. Čili takový živý transparent. Bohužel to při osvětlení na podiu nebylo vidět. Abychom ukázali, že jsme se celou dobu neflákali, tak jsme zařadili rovnou dvě novinky. Bohužel další problém nastal ihned při nástupu, kdy nám bylo oznámeno, že jsou k dipozici pouze dva zpěvy, jelikož nové písně jsou založeny na zpěvu nás všech, byli jsme, lidově řečeno, v prdeli. Jelikož nemá smysl brečet nad odpálenými vstupy na mixu (další tradice Vítání jara – tuhle bych si klidně odpustil), tak jsme se s tím poprali, jak jsme mohli. Nebyl to zas takový průser, ale obě nové písně budou muset projít reparátem, než se uvidí, jak se povedly.
  Zbytek akce byl docela pohodový a ostatní kapely hrály fajn, jen klukům z Rozhudy nějak kulhala rytmická sekce, ale i tak se mi líbili.
• Krtek:By lift to sky – kluci nějak dlouho zvučili, ale nakonec začali. Pěkně svižné písničky. Tu a tam jsem cítil vliv Blink 182, ale kdo ví? Produkce neměla  moc hluchých míst a bylo vidět i slyšet, že kluci mají našlápnuto někam dál.

  HLDP – nejdřív jsem šel za zvukařem si dohodnout počet mikrofonů, načež jsem zjistil, že mixpult má odpálený vstupy a tedy fungují jen 2 zpěvové mikrofony. To byla rána ne pod pás, ale přímo do koulí, celý náš set byl v podstatě k ničemu, protože zrovna jsme si připravili písně složené pro 4 zpěvy. Takže jsme se připravili a začali. Lesní píseň byla uměle natažena, aby následující píseň Doteky nebyla takovej průser.  Doteky začaly pěkně, ale při vokálně improvizační pasáži jsem si zapomněl otevřít svoji „nápovědu“ a navíc mi začal stékat pot do očí, takže i kdyby nápověda fungovala, stejně bych ji nemohl číst – leda, že bych přestal na chvíli hrát. Nouze! Po chvilce, cca 10 minutách, jsme doteky dohráli a zkusili další novinku Strach z ticha. Já omylem zapomněl, že píseň začíná volně (včetně ladění kytar), tak jsem trousil nějaké poznámky, než mi došlo, že takhle ne. Ale jinak ten Strach z ticha… postupně mě to vařilo a na konci ne a ne chtít skončit, byl jsem mimo, chtěl jsem být v hudbě, zahlcen, pohroužen v extázi… bylo to strašně moc silný. Muselo, protože přes připravované překvapení: převlek živý transparent, remix písniček zúčastněných kapel, či jen vokální improvizace – nic z toho se nepovedlo. Ale ten strach z ticha… ten mě fakt rozboural. Moc se mi to líbilo.

  Rosie – kluci se svým punk rockem, nebo jak se ten styl zrovna dneska nazývá, mají našlápnuto pěkně vysoko. Bylo cítit, jak jsou dobrý, nebo se mi to alespoň z nich tak zdálo.

  Rozhuda – i s časovým skluzem kluci hráli paradoxně klidněji. Nevím, jak  moc je zasáhl nedostatek mikrofonů, ale necítil jsem nějaké křeče. Samozřejmě roztancovali celý sál  (tedy i ty, které předchozí kapela ze židlí nezvedla). Pěkné.

• Playlist: Hyper-reggae, Karkulka – Amanita, Mikuláš, Budíček, Dům se potopil – Psáno.

• Mikulášský koncert je vždy pro HLDP speciální (neoficiální oslava narozenin kapely) a jelikož ten letošní měl pořadové číslo 10, tak jsme se intenzivně snažili, aby stál za to. Díky tomu jsme posledního čtvrt roku pilovali playlist, nahrávali CD a vyhlásili soutěž. Zkrátka měli jsme dost napilno. Díky bohu je to už za námi! Doufám, že to stálo za to, a že se Vám to líbilo stejně jako mě, jelikož to díky stresu a přepracování byl málem i poslední koncert. Klub U Tvrze jsme zvolili kvůli příznivým cenám nápojů a kvůli jeho blízkosti vzhledem k naší zkušebně (takže jsme mohli odvézt aparaturu a vrátit se a slavit).
  Od rána jsem byl nervózní jak prase a modlil jsem se, abych to měl už za sebou – ne koncert, ale ty věci před ním (převoz aparatury, příprava podia, zvučení atd. …). Sice tam bylo pár adrenalinových okamžiků (spíš kvůli mým nervům), ale nic tragického. Vše se stihlo včas a my mohli začít.
  Začátek byl poněkud vlažný a nejistý – přeci jen potřebujeme k pořádnému hraní, aby byli posluchači správně naladěni. Jelikož je klub docela ukrytý a navíc jsme měli chybu na plakátě, tak mnozí z návštěvníků dorazili těsně před, anebo těsně po začátku a nestihli se dostat do toho správného rozpoložení. Během Hyper se to naštěstí srovnalo.
  Pak přišla na řadu Karkulka, která v polovině přešla do Amanity (tak dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kterou z nich zahrajeme, až jsme je spojili do jednoho celku). Při Karkulce mi došlo, že jsem si zapomněl vybalit zvonkohru, kterou používám v počáteční fázi „space jamu“. Naštěstí je těsně před okamžikem, kdy ji potřebuji tichá pasáž, která se obejde bez bicích, a tak jsem si pro ni došel. Kluky moje neplánované opuštění podia sice překvapilo, ale nerozhodilo. V klidu jsem si došel pro zvonkohru a poslech si, jak to zní. Když jsem ji vybalil, tak jsem si řekl, proč na ni začít hrát až na podiu a začal jsem cinkat rovnou od své tašky, která byla na druhém konci sálu. Dost lidí to překvapilo, že se najednou line zvuk i z druhé strany.
  Po Karkulce-Amanitě jsme ještě dali Mikuláše (věnovaného Vočkovi). Tentokrát byl ve stylu Ramones, čili dost rychlý. V koncertní rychlosti jsme ho včetně přidaného: „Hey ho, let’s go!“ zvládli za dvě minuty (oproti skoro 5 minutám původní verze) a vyhlásili pauzu.
  Po doplnění tekutin, jsme požádali Vildu, aby se ujal své role kmotra a pokřtil nové CD „Slova, co nikdo neřekl.“ Po křtu proběhlo vyhlášení vítěze soutěže o nejlepší interpretaci zkratky HLDP. Vyhrál Skřehota s příspěvkem: Hudební Lexikon Dlouhých Písní. Pak jsme pokračovali v hraní.
  Jelikož velké části diváků nedošlo, že už se zase bude hrát a zdržovali se ve vedlejším výčepu, tak jsem požádal Ondru, aby spící náležitě probudil a on moji narážku správně pochopil a bez mrknutí oka odpálil Budíček. Okamžitě ze sebe začal hrnout improvizovaný text s takovou razancí, až jsem se chvílemi obával dalšího Hofmann kempu (pro nezasvěcené: Tam se Ondra rozjel takovým způsobem, že po 40 minutách hraní jsme se nedostali ani k prvnímu bridgi). Nestalo se tomu tak a myslím, že Budíček byl vážně povedený (moment, kdy Ondra začal na kytaru napodobovat zvuk digitálního budíku, mě tak rozesmál, že jsem málem přestal hrát).
  Jako reprezentanta ze „Slov“ jsme zahráli Dům se potopil a jelikož je podobný Psánu (i Wrynn si to na jednom koncertě spletl a nám to došlo až po asi 16 taktech), tak jsme toho využili a plynule jsme z něj přešli právě do Psána (není to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát). Během „Domu“ jsem podruhé opustil podium, tentokrát ovšem plánovaně – je tam 5 minutový jam bez bicích, takže jsem si konečně po 10 letech mohl poslechnout Lopatky jako divák. Dům se potopil byl stejně jako celá Slova napsán už v roce 2006, takže vokály v něm jsou dost vysoko na můj už opotřebovaný hlas a Psáno je ještě starší, takže mi během Domu začaly odcházet hlasivky a v Psánu jsem si je dorazil – naštěstí až v posledním verši refrénu.
  Pak už byl konec a po odvezení aparatury si už jen pamatuji, jak nás kolem půl páté vypoklonkovali z hospody a já si jen v duchu říkal (ostatně jako po většinu večera) větu z filmu Smrtonosná zbraň: „I’m too old for this shit!“ (ale stejně mě to pořád baví).

Youtube Video Gs1GOxSa2Pg