hnidopich Muž, 42 let / Praha

Playlist: Hyper-reggae, Amanita, Zase smích, Mikuláš

Spots, Vychcaný knedlíky!

Posledně to bylo v Nymburce fajn (až na pár detailů), a tak jsem se docela těšil. Na druhou stranu musím přiznat, že mě poněkud znejistilo, že tam máme hrát s Knedlíky a Spots a navíc, že máme hrát jako poslední, přeci jen hrajem odlišný styl a hlavně pomalejší. Po delší úvaze jsem se rozhodl to brát jako výzvu, jestli si dokážem po Hardcore punku vybojovat svoje místo na slunci. O to víc jsem se pak na to těšil. Knedlíky i Spots jsem si užil (měl jsem ten večer bohužel náladu pod psa, a tak byl jejich styl přesně to, co jsem potřeboval).
Po našem nástupu se nám dostalo vřelého uvítání, takže bylo vidět, že mé obavy byly zcela liché. Stejně jsem byl ale divokou hrou předchozích kapel dost vyhecovaný, takže jsem hrál hodně rychleji, než je náš standart. Ne že by to vadilo, kluci mě pohodlně zvládli sledovat, ale přeci jen jsem je málem uhnal. Už po první písni se na mě Krtek obrátil s jednoznačnou žádostí: „ Ty vole, zpomal!“ Což mi připomnělo podobnou Herákovu větu pronesenou asi o hodinu dřív: „Když říkám, abys zrychlil, tak to taky nemusím myslet vážně!“ a měl jsem co dělat, abych se nerozřechtal. Po Zase smích nás opět nenechali odejít a museli jsme něco přidat. Neměli jsme nic připraveného a navíc jsme byli dost uhnaný. Takže jsme se rozhodli zcela výjimečně, jako upoutávku na Mikulášský koncert, zahrát Mikuláše. Krtek ho věnoval Knedlíkům a my předvedli, že po hodině hraní ve slušném tempu, jsme schopni ještě zrychlit. Pak už jsme toho měli fakt dost, ale na přání diváků jsme přidali ještě Psáno. Snad jsme ho moc nepokazili.

Playlist: Otázky proč, Amanita, Zase smích

Pekelný střeva, 2H, Rozhuda

Akce začala vesele. Přijeli jsme asi deset minut před oficiálním začátkem a okamžitě se na nás sesypali ostatní, jestli vezeme bubny. Nevezli jsme, to zařizovali kluci z Rozhudy, no a ti tam ještě nebyli. Úspěšně dorazili po půl sedmé, takže se rovnou začínalo s hodinovým zpožděním.
Během čekání jsem se rozhlížel a zjistil, že v Nádražce je jiný zvukař, teda dva zvukaři. Že to bude veselé, mi došlo poměrně rychle, protože ten starší místo přípravy aparatury zuřivě pobíhal s pájkou a ten druhý sice pobíhal, ale proto že sháněl dlouhé papírky.
První kapela začala hrát a zdálo se, že mé obavy byly liché. Pak nastoupila druhá kapela. Nevím, jak hráli, protože sólový kytarista byl tak děsně přeřvanej, že jsem po první písni musel z místnosti. Co jsem koukal, tak jsem nebyl jediný. Když jsem vyšel ven, tak jsem tam byl sám a během 15 minut tam bylo asi 30-40 lidí.
Pak jsme přišli na řadu my. Kluci si začali připravovat komba a já čekal, až se zdekuje bubeník předchozí kapely. Nějak se mu nechtělo pryč. Kluci byli už dávno připraveni a on se tam pořád motal. Když konečně vypadl a já si začal připravovat činely, tak si vzpomněl, že tam nechal stojany a většinu jich odnesl. Jelikož tam zůstaly, tak jsem je bral za půjčené a počítal s nimi. Čili ve chvíli, kdy už jsme měli zvučit, jsem musel zase z podia a začít rychle vybalovat svoje stojany. Fakt žrádlo.
Starší zvukař opět vytáhl pájku a mladší asi sehnal hledané papírky. Snažili jsme se nazvučit můj mikrofon, ale nepovedlo se jim ho ani zapnout – zuřivě mi tvrdili, že je v hajzlu a nefunguje. Funguje a dobře, ale to by pánové zvukaři museli poslouchat, protože informaci o tom, že je to kondenzátor a potřebuje fantomové napájení, jsme jim řekli třikrát – nezapnuli ho! Takže jsme předělali playlist a já hrál bez mikráku. Po zvukovce Krtek požádal o ztlumení svého zpěvu v odposlechu. Tento neobvyklý požadavek zvukaře natolik zmátl, že to musel Krtek zopakovat asi 20x, než to pochopili a přestali zpěv přidávat a konečně ho stáhli. Byla to naše nejdelší zvukovka za hodně let.
Jelikož jsme nabrali solidní skluz a já byl na prášky, a proto jsme začali pěkně zostra a ačkoliv jsme songy docela natahovali, právě díky vysokému tempu jsme je odehráli za 40 minut. Co jsem slyšel, tak se naše vystoupení docela líbilo, ale zvuk prý byl děsný. Zkrátka a dobře jestli tito pánové budou i nadále zvučit v Nádražce, asi si další hraní hodně rozmyslím. Rozhudu jsem bohužel neslyšel, protože po dohrání se mi udělalo blbě ze vzduchu a dehydratace a musel jsem to jít vydýchat ven.

Playlist: Satelite of love, Karkulka – Růženka, Zase smích, Psáno

Kopyrajt

Asi už stárnu, nebo se rozpadám, ale tohle byl už druhý koncert z poslední doby, kdy jsem si těsně před vystoupením zablokoval záda. Poprvé to bylo ve Vopici a to těsně před nástupem na podium, když jsem se protahoval. V Barytonu se mi to povedlo už při stavění aparatury – sehnul jsem se pro přechod, abych ho nasadil na kopák a už jsem se nenarovnal. Naštěstí se mi to podařilo částečně rozhýbat, ale i tak jsem byl při hraní poněkud limitován.
Při čekání na zvukařku jsme, inspirováni drobnou příhodou Modré Vopice, vymysleli malou srandičku na začátek. V Klubu byl přímo před pódiem kulatý stolek, ke kterému jsme si s kluky asi 10 minut před začátkem produkce sedli. Rozložili jsme si piva, zapálili cigarety a Krtek požádal přítomné o klid, protože budeme hrát. Načež vytáhl balíček karet, zamíchal ho, rozdal a my se pustili do karetní hry. Zhruba 2 minuty před oficiálním začátkem jsme rozehranou partii přerušili a přesunuli se o metr dál tj. na podium k nástrojům.
Jako první jsme zahráli Satelite of love – poctu Lou Reedovi ovšem s typicky Lopatkovským závěrem. Jelikož se blíží Mikulášský koncert, tak jsme oprášili Karkulku, ne že by to potřebovala, tak holka je stále při síle a zraje jak víno. Následoval Zase smích – možná tam byl nějaký kiks, možná taky ne – už si nejsem jistý. Vystoupení jsme zakončili Psánem, kde Wrynnovi při sólu praskla struna. Dost nepříjemné vzhledem k tomu, že při nástupu do poslední sloky zpívám podle něj (Wrynn sice naznačoval Ondrovi, aby to vzal za něj, ale ten si létal ve stratosféře za doprovodu kvílivých tónů svého Fendra a tudíž to nezaregistroval). No snad to nebylo tak moc falešně. Pak už jsme uvolnili místo Kopyrajtům.
V klubu bylo docela plno a všechna místa k sezení byla obsazena a bohužel díky bolesti zad jsem nevydržel dlouho stát a potřeboval jsem si nutně sednout. Díky tomu jsem byl nucen se přesunout o patro výš a z jejich vystoupení jsem viděl jen asi polovinu, což mě docela mrzí, protože to co jsem viděl, se mi moc líbilo.