Byť se to může zdát téměř neuvěřitelné, z toho "pomaturitního komatu" jsem se probral až teď, paradoxně po 10 hodinách v práci. Důvod, proč jsem sem tak dlouho nic nenapsal byl ten, že přestože jsem moc chtěl, nevěděl jsem co bych měl napsat...
a zatěžovat vás příběhy o tom, co jsem měl k večeři (včera nic), kdy jsem se zas opil (už je tomu tejden), co teď rád poslouchám (Cubert
Humberdale) nebo co mě sere (furt komunisti a můj na mixáž příliš pomalej počítač)... Ale už mi to fakt přijde dlouhý, jó..to takový čekaní, jako. Nic jsem ale nesepsal. Aspoň né teď, nýbrž v někdy v květnu. Dostal se mi
dneska do ruky přepis mojí maturitní práce, což je asi nejdelší ucelenej slohovej útvar, co jsem za poslední dobu stvořil a taky mi přijde dost hovězí, tak by z toho nemuselo hned bejt kuřecí. Tuhletu písničku bych chtěl poslat mojí oblíbený kapele
KillerSranda aby kluci věděli, že je mám rád:) A teď ste za zasraný buzny vole.
Norka
Pozdní srpen nám svou sychravou a typicky chladnou přítomností dával najevo, že počátek dalšího ročníku, ročníku
posledního, neoddiskutovatelně klepe na dveře. Onen příměr k domovním dveřím možná nebyl nejšťastnější metaforou, protože zaklepe-li na dveře někdo, s kým nechceme mluvit, koho nechceme vidět, můžeme jednoduše zůstat usazeni v pohodlí
našich ušáků, popíjet čaj, jíst sušenky a neotvírat. Tomuto klepání jsme však museli jít otevřít. Já, většina mých nejbližších přátel a tisíce dalších nervózních maturantů z celé republiky, z celého světa, vesmíru jsme museli smutně konstatovat,
že budeme muset začít spořit, neboť předpokládaný nárůst stresu, povinností, studia a zodpovědnosti ještě způsobí zvýšení naší poptávky po stimulačních látkách všeho druhu. Všichni jsme se sjeli z výletů, přímořských letovisek, koupališť, brigád a
festivalů, abychom zpět v našich rodných dírách čelili výzvě, jejíž odhozenou rukavici jsme tentokrát museli zvednout a bít se. Na nejednoho z nás padl nepříjemný splín, neodbytné návaly úzkosti. Životní etapa, trvající téměř polovinu našich
tehdejších životů, se nevyhnutelně chýlila ke konci, středoškolský život vzal za své, všechny osm let pracně budované vztahy a vazby se ocitaly na vratkém, visutém mostu přes propast, na jejíž dno padaly další a další degenerací a neuváženým namáháním a
opotřebením zničené kusy mozkové tkáně, srdečního svalu, páteře, jater a ledvin. Některým jedincům začaly pučet nepřehlédnutelné náznaky ovčí vlněné srsti, jedni počali bučet a kdákat, druzí štěkat, z jiných by měli radost pánové Laurin, Klement,
Benz či Ford, protože jejich životní projevy začaly nápadně připomínat provoz motoru. Mít v takové náročné době časově náročný koníček má své výhody i nevýhody. Takový koníček umožní člověku odhlédnout od povinností, odklání jiným směrem věci, které
by na něj měly padat, aby splnil, co se od něj očekává. My, co štěkáme, patříme mezi ty lidi s koníčkem. A tím koníčkem je nám hudba. Máme své kapely, své zkoušky, své koncerty, své „organizační schůzky“.
V takové nelehké době, v onom šeredném konci posledních gymnaziálních prázdnin, jsme seděli s Matějem
na zahrádce jednoho restauračního zařízení a popíjeli poslední půllitry nevinných prázdnin a vedli řeči. Matěj byl o rok napřed, všechny ty maturitní šílenosti měl v tu dobu čerstvě za sebou, do nástupu na vysokou školu měl ještě víc než měsíc času,
inu, měl „roupy“, nudil se, a proto vymýšlel, co by se ještě dalo během toho volna stihnout. Říkal, že by rád rozjel novou kapelu. Kapelu, která by byla jiná. Jiná než to, co do té doby dělal, jiná než „co nejtvrdší“, jiná v tom, že by se tam nikdo
neučil základy hry na svůj nástroj, zkrátka že si chce splnit svůj dávný sen a hrát něco jako jazz, funky, hrát hezky. Přál jsem mu to, už kvůli sobě a mému snu hrát jednou jinak než tvrdě, hrát ten jazz nebo funky, snu, o kterém jsem ale věděl, že je
daleko přede mnou, protože mám závazky jiné, závazky, od kterých nechci odhlížet jako od školy.
A čas letěl. Přišel podzim, tedy spíš přiletěl, protože to bylo opravdu rychlé, ve škole to zapáchalo krví, venku
bylo hnusně, kolem mě se bortil jeden vztah za druhým, včetně toho mého, a v jičínských kasárnách se v útulné, prokouřené místnosti s velkým gaučem, prázdnou třílitrovou flaškou od bourbonu a hrnkem vždy plným nedopalků rodila hudba, ze
které se nejen já za nějaký čas „posadím na zadek“. Dostat se k ní pro mě nikdy nebyl velký problém, snad proto, že tam hrál Matěj a Tomáš, který hraje i v mé kapele, který se možná měsíc zdráhal mi o svém novém, atraktivním a perspektivním
angažmá říct, dodnes nevím proč. Vždyť já o tom přece celou dobu věděl, schvaloval to a hlavu bych mu za to nekousal. Je to vůbec důležité?
Mohlo to být někdy v listopadu, když jsme je tam jeli poprvé zkontrolovat, jak jim to jde. Šlo jim to. A moc
dobře! Za úžasně znějící i vypadající bicí soupravou seděl a skvěle hrál Miki, budoucí mistr řemesla, krásně se doplňoval s Tomášovou nápaditou a technickou hrou na baskytaru a nad tím vším se jako v oblacích vznášely promyšlené kytarové linky
dua Matěj a Matěj, které svou rafinovanou melodičností a hráčskou precizností dávaly tušit, že z této party ještě něco bude. Ale kde je zpěv?
Nebyl. V důsledku nadměrného hráčství všech členů to vokální složka hudby poněkud odskákala. Ale ne nadlouho.
Byl březen a Miki mi přes e-mail posílal ochutnávku z demonahrávky, na které pracovali, kde už vokály měly být. A já byl nad očekávání překvapen, ba dokonce dech jsem měl málem vyražený. Zvláště po tom, co se mi do ruky dostal přepis textu skladby
Norka. Norka. Proč Norka? Mohla to být přece také Polka, Němka, Švédka, Zorka nebo Vdolka. Nebudu vymýšlet žádné skryté významy tohoto netradičního názvu, neboť vím, že to žádný takový význam nemá. To její obsah, ten má těch významů plnou
tašku.
Její obsah je těžko vysvětlitelný, a to i přesto, že mi ho Matěj – autor - vysvětloval. I když se to na první pohled
nezdá, nejde o surrealistický balík nesmyslů, báseň má děj, byť schovaný. Je nejen o radosti, lásce a neději, jak stojí v zadání práce. Nalezneme v ní stopy zkázy, apokalypsy, konce. Konce čeho? Světa nebo jen určité kapitoly jeho dějin? Nebo
snad jen lidstva nebo nějakých jeho vlastností? To ví asi jen autor sám. Avšak více než nějaká láska nebo radost mi v básni přijde výrazná ona naděje a hlavně víra. V Boha nebo něco jiného? Možná to není až tak důležité, možná že je důležité
spíše to, že ta víra vůbec je, že ji člověk, který je středem textu, neztrácí. Ona dívka (Norka), ke které celý text promlouvá, je jakýmsi prostředkem, Alighierim, pro to, aby měl autor své myšlenky komu sdělit a také aby měl na koho směřovat onu lásku a
snahu pomoct, aby nebyl sám, kdo zná recept na přežití konce světa, kterým má být asi ona víra. Celé to smějící se srdce, duhový pták, radostný křik i nový den už jsou obrazy a projevy nového začátku, který se jako fénix (duhový pták) zrodí
z vlastního popela a dá lidstvu novou šanci. Nebo alespoň těm, co prohlédnou a uvěří. Text se také zabývá pocity a vjemy vypravěče, který je spíše osvícen a okouzlen úžasností celého nového světa, i Norky, která pociťuje spíše zmatenost a
splín.
Jedná se o obraz biblické apokalypsy podle Jana nebo je to zrcadlo něčeho daleko všednějšího, než je boží hněv?
Nejde to aplikovat na jakoukoli evoluci čehokoli? Nejde to náhodou našroubovat na nás maturanty, kterým i těmito řádky právě končí jeden svět a toho nového se bez snahy, víry a naděje „nemusí dožít“? Zrodíme se z vlastní kocoviny (popela) na vysokých
školách? A v co máme věřit? V Boha, učebnice, nebo sami v sebe? A Jan Tleskač?
Hugo Trkal 8. A
..tak to je všechno. Jestli ste usnuli,tak přeju dobrou noc... Já jen nerad plejtvám vlastní prací a když mám tu možnost, aby si ten článek- výsledek mojí pětihodinový
tvrdý práce - přečetlo víc lidí než učitelka češtiny, nacpu vám ho klidně do chřtánu... a ten článek sem pak vystavím:)
( bože, to byl trapnej fór:D )
