Z POCITŮ PŘÍKLADNÉHO MĚŠŤÁKA
Uvažoval jsem, je-li to pro poezii povzbuzující zážitek: klub plný až po střechu, takže lidé stojí i v uličkách, a před nimi nikoliv rocker, ale básník, stylizující se nejen v textech, ale i zjevem do doby dekadence. Fanynky šílí zejména nad
odvážnými sexuálními výpady veršů, smějí se shazovačným pointám, dokonce i tam, kde by neměly. To je J. H. KRCHOVSKÝ (49) zvenku. Jeho poezie dosahuje na dnešní dobu nevídaných nákladů -- pět až šest tisíc výtisků od každého svazku. Po vystoupení nebylo o
čem uvažovat -- pro poezii je dnes taková popularita dobrá.
Kde vy teď žijete?
Zčásti s rodinou v Praze, a asi z větší části sám v Brně, poblíž přehrady, ve čtvrti s legračním názvem Komín. To je magické, mystické místo. Moje babička tam žila třicet let a já tam jezdil na prázdniny. Nespala v pokoji, ale v bývalé
prádelně na vaně. Jak už se tak staří lidé moc často nemyjou, pro původní účel ji vlastně nepotřebovala, a tak na ni naskládala prkýnka a na ně si dala matrace. Všude kolem měla růžence, modlitební knížky, kříže a obývala jen tu prádelnu. Vystřihovala
z papíru figurky, vytvářela různá schizoidní zátiší a zabydlovala jimi všechny kouty. Když jsme se setrou přijeli, tak se dal šlauch na karmu a myli jsme se na dvorku. A když mí prarodiče umřeli, dozvěděl jsem se, že babička měla od čtyřiceti let
invalidní důchod na hlavu -- v tom jsem ji překonal, protože já ho měl už od sedmnácti.
Jak vznikl vlastně váš pseudonym?
Nerad o tom mluvím, protože jsem to už několikrát vysvětloval. Ten pseudonym má původ právě v Komíně. Někdy v roce 1982 mi Egon Bondy doporučil, abych si z "konspiračních" důvodů nějaký pseudonym našel. Na prázdninách u babičky jsem o tom
přemýšlel. Její -- respektive dnes už můj -- domeček je přímo pod dnes už zrušeným hřbitovem. Samo slovo hřbitov by se mi hodilo, ale nedá se z něj udělat kloudné příjmení. Tak jsem přišel na synonymum krchov. Chtěl jsem, aby to bylo jméno, které by
se mohlo vyskytnout v normálním životě, ale současně aby působilo trochu iracionálně. To se myslím podařilo. Když jsem se vrátil do Prahy, Bondymu jsem to předložil ke schválení a on zapátral v mysli a nenašel tam nikoho stejného jména, tak mi
to schválil. Smál se velice. Později jsem se dozvěděl, že jsem mu ten pseudonym sděloval v místnosti, kde bylo odposlouchávací zařízení, takže ho první znali ti, kvůli kterým byl vymyšlen.
Tím pseudonymem jste mezi mladými literáty založil určitou módu.
Je fakt, že jsem byl první, kdo začal používat ty obrozenecké přípony -ský apod. V té době to už bylo tak archaické a vyšeptalé, anachronické, dokonce ani k smíchu už to nebylo, a tak mi přišlo na čase znovu to použít. Koneckonců moje
dekadentní poetika je taky dávno anachronická.
Bondy byl váš učitel?
To bych si nedovolil říct, ale velký vliv zvlášť v počátcích na mě bezesporu měl. Při jeho globálním vnímání a pojetí světa, které já nemám, ví dobře, odkud vítr vane. Tou listopadovou revolucí se pro něj takřka nic nezměnilo a
nezměnilo, myslím, nic ani 11. září, protože už před těmi patnácti dvaceti lety varoval před nebezpečím tzv. třetího světa. On kvůli tomu nemohl spát, měl strašné úzkosti, zatímco jiní nespí proto, že přebrali nebo je opustila holka. Tenkrát jsme se mu
v hospodě smáli zrovna tak, jako když předpověděl, že budu jednou v čítankách. No, stalo se.
A svět se prudce změnil.
Myslím, že si o to koledoval už dlouho. A Amerika, coby transparentní symbol síly, bohatství i velikášství a pýchy, to holt odnesla jako první. Bohužel navíc způsobem velmi odporným.
Pořád se tvrdí, že americká kultura stojí na nějakých hodnotách, ale během jejich vývozu se ukázalo, že nejsou zas tak pevné, ani tak přitažlivé.
Kdyby se ta kultura sem jen importovala, ale ona byla a je téměř diktována.
Nám ale v posledních letech dovoz americké kultury nevadil. Mluví se v té souvislosti o naší přizpůsobivosti.
Možná je to nepevností v kramflecích, neschopností si něco ustát. Ale není to vlastně šťastný obraz, protože Češi lpějí na tom, co mají. My si za svou maličkou krásnou zemičkou, za svými zahrádkami, vinohrady, pivíčkem vlastně stojíme. Někdy to
ovšem stojí taky ohýbání. Já osobně se neohýbám, ale dělám taky všechno možné proto, abych nebyl vystaven situacím, kdybych se ohnout měl. Ostatně, i to je český rys. Nevím, uvažuju jako zvířátko jen v intencích tohoto zoufalého života, který tady
žiju.
Odtud také pramení dekadentní životní pocit, nebo je to stylizace, póza?
Tuhle o mně někdo napsal, co jsem si nikdy nemyslel. Jsem prý přese všechno postmoderní autor, protože čerpám z toho, co bylo. Ale kdo to nedělá? S tím souvisejí i parodické prvky v mé poezii, takže to, co bylo nosnou linkou dekadence,
je pro mne dobré pro to, abych to využil, zneužil a odhodil.
Odhodil?
V olomouckém klubu Ponorka jsem včera asi dvaceti děvenkám a několika chlapcům, kteří za mnou přišli s tím, že s takovými pocity, jaké mám, se přece nedá žít, a že bych měl psát taky o naději, vysvětloval tu starou známou pravdu, že
básník si nevolí téma, ale téma básníka. Jako hlásnou troubu nebo toho troubu, který ještě občas vezme pero do ruky a začne psát.
Až při tom klubovém vystoupení jsem si uvědomil, že se ve vašich básních ozývá jakýsi bardský tón, tón protestu.
To mě překvapuje. Až teď jsem možná sem tam něco podobného napsal, ale jinak byla vždycky poetika mých básní založena na totálním nihilismu a absolutní ignoraci společenského dění. I to je ovšem společenský postoj. Víra je pro mě příliš velké sousto.
Ale když se člověk nějakému tématu usilovně vyhýbá, tak se posiluje i polemikou s ním. Vlastně od něj zdrhá -- a je-li ta ignorace tak transparentní, pak je to možná na pováženou. Jenže všichni víme, že je všechno marné, zbytečné, hrozné. A co
s tím? Stejně umřeme a je úplně jedno, že je nějaká politika, že jsou nějaké války. Lidský život končí zákonitě zmarem a na nějakou inkarnaci věří jen ... Ale nic, já bytostně ne.
Lidé se ale také smějí. I vašim veršům.
Co člověku zbývá? Jsou za tím sebezáchovné důvody. Já jsem psal, abych přežil. Když jsem se probudil v nesnesitelných stavech a v hlavě mi zněla nějaká slova, tak jsem je použil k tomu, k čemu jsou. Když není komu sdělit, jak mu je,
tak to člověk s určitým múzickým vkladem vtělí do nějakého tvaru, v tomto případě do básně. A přitom, jak tomu ten tvar dává, tak se koncentruje a pocit zmaru ho na chviličku opouští. Znamením toho, že jsem dokončil báseň, bylo
to, že jsem se rozesmál, tenze povolila. Prošel jsem svým způsobem katarzí, vysmál se svému stavu a na chvíli se mi ulevilo. Stává se mi poměrně často, že mi někdo děkuje za obdobné pocity, které zakouší při četbě mých -- zdánlivě morbidních -- veršů.
Myslím si, že život je založený pouze na dílčích úlevách.
Jste, myslím, dost blízký poetice Ivana Wernische, který mi poslední dobou připadá čím dál filozofičtější.
To je otázka věku a je to přirozené. Básník nejvíc filozofuje v pubertě a pak až po padesátce, v té druhé pubertě. Čas mezi tím je zákonitě dost jalový, ten mezičas je určen k tomu, aby si to člověk rozmyslel -- jestli bude pokračovat,
nebo to skončí, či založí rodinu a třeba ho to přejde úplně a bude plnit jen svou biologickou funkci, rozšíří řady nositelů zoufalého životního dilematu a bude za to ještě vděčný a začne tvrdit jako já, že není nic hezčího než rodičovství.
Musím říct, že když se nám narodila dcera, byl jsem na rodičovství asi příliš mladý, teprve teď mě vnoučata skutečně baví, vydržím je poslouchat a pozorovat.
V tuhle chvíli si nevybavím nic krásnějšího než dětství, nejlépe s vámi geneticky spjaté. Mám na mysli především vnější pohled na stav dětství. Procházka podzimní přírodou s dětskou tlapičkou v ruce! Ty tlapičky vážou posvátným životem
dítěte člověka ke krajině, kterou jde, jsou pojítkem s věčností. Dítě, chudák, ovšem taky ponese dědičný hřích jako každý. Někdo ho neunese, někdo unese. Ale za cenu velkých ztrát. Absolutních ztrát.
Nepomáhá překonávat pocity marnosti krása?
Krása je ale jedním z největších hybatelů marnosti. Má-li totiž být krásou. Za opravdovou, totální krásou musí být prvek pomíjejícnosti a nemá-li ho, pak to není krása.
Kdyby ale nebylo pomíjejícnosti a smrti, pak by asi byl život opravdu nesmyslný, myslím si totiž, že vzpoura proti smrti tvoří základ celého toho životního příběhu.
Jestliže je smrt úběžníkem smyslu, pak je to smutný smysl. Ne, úběžníkem života je život, který v sobě nese i smrt.
Vaše poezie dost těží z barokního životního pocitu. Pocity marnosti jsou v něm spojovány i s pocity marnivosti.
Člověk, který se nemá čas zabývat tím, o čem mluvíme, takové pocity nezakouší. V jedné povídce říká Isaac Bashevish Singer ústy starého rabbiho, že nebýt práce a běžných povinností, člověk by jen od rána do večera brečel, že musí umřít, a život by
byl vlastně jeden dlouhý pohřeb. Uznávám, že moje trýzně jsou do určité míry trýzněmi luxusními.
Vaše stylizace, smím-li to tak říct, může publikum oslovovat i proto, že právě tak si básníka představuje -- smutného, romantického.
To mě trošku překvapuje, protože jestli něco mé básně nejsou, pak romantické. Jsou dokonce antiromantické. Ale mladé publikum si všude představuje, že básník je člověk, který nežije takovým stylem, jakým žijí třeba jejich rodiče, a už ten fakt jim
připadá romantický. To je posun ve slovech, romantismus jako básnický směr je něco úplně jiného, ale budeme-li považovat za romantickou jistou "exotičnost", pak prosím, ale spíš bych tomu říkal jinakost. Ale
Ten rozdíl lze, myslím, dokumentovat dobře na srovnání Máchova díla a jeho petřínské sochy. Myslbek ho pojal jako mladíka vzdychajícího nad kyticí šeříku, zatímco život i Máchovo dílo svědčí o tom, že to žádný bledničkový typ
nebyl.
Asi ho chápal jako sentimentalistu. Nicméně sentimentalismus bych rád oprášil, protože sentiment je jedním z největších citů, kterými disponuji. Ale abych se ještě vrátil ke zmíněnému publiku -- ty děvenky možná vidí v básníkovi takového
ideálního rodiče. Nevědí asi, chuděry, že jsem možná větší měšťák než jejich rodiče. Jsem dokonce ultraměšťák, nesnáším nedokonalost, nemám rád novoty a změny, potřebuji pohodlí, klid, samotu, ticho ... Představa, že bych žil tak v roce 1890 a po
obědě, který připravila kuchařka a servírovala služka, si lehl s novinami na pohovku, mne naplňuje určitou měrou blaha. Na měšťáctví se mi líbí taková ta jeho pravidelnost, iluze setrvalosti. Možná proto, že takový způsob života dnes už není
možný.
Z obrovitého díla Adolfa Heyduka, který takovou idylu žil, dnes vlastně zůstalo jen čtyřverší o štěstí jako zlaté mušce, a to ještě jen díky studentskému filmu a neodolatelnému přednesu Jaroslava Marvana. Byl jsem v Heydukově píseckém bytě,
který je vzácně zachován a onu zlatou mušku jsem tam opravdu nalezl -- myslím, že to bylo na podstavci hodin. Nechala mu ji tam udělat k narozeninám manželka.
Já bych tu mušku -- když už -- umístil na kyvadlo těch hodin. Každopádně vím, že bych ani neuměl, ani nechtěl být bezvýhradně šťastný -- ani v tom roce 1890. Po utrpení sice ani trochu netoužím, ale bez něj si pobyt člověka na tomto světě představit
nedokážu. Pohled na krásnou dívku je bolestný. Tady bych však o lokalizaci nějakých mušek raději už vůbec nemluvil.
